Snowboard life

46. Kapitola

Je úterý ráno. Moc jsem toho nenaspala. Za poslední týden se stalo moc věcí. Můj život teď drží Monika v rukou, tak jako na střední...

Opakuje se ta stejná chyba. Když jsem byla na střední Monika se dozvěděla (nevím jak) moc důležitou informaci. Celou střední jsem musela prožít jako její poskok a terč posměchu aby to nevyžvanila ostatním.

Jakmile jsem se přestěhovala začala jsem úplně od znova. Taky jsem si slíbila že už nikomu poskoka dělat nebudu. Nikdo se mnou nebude manipulovat.

No jenže, přijela Monika a teď se to bude zase opakovat. A já kráva jí to zase dovolila.

Kopnu do nočního stolku před sebou. Cítím se tak mizerně a zároveň tak prázdně jako kdyby ve mě nebyl život. Nic, jen prázdno. 

Ten stolek ti nic neudělal, jak by se ti líbilo kdyby někdo kopal do tebe?!

Ticho nebo kopnu i tebe!

Jo to bych chtěla vidět...

Tak sleduj!

Najednou se silně kopnu do mé pravé nohy.

To jako vážně?!

Kvůli tobě mě bolí noha!

Já za to nemůžu, vždyť ses kopla sama. 

Ale jo můžeš!

Jasně sveď to na mě, jako všechno ostatní.

,,Nicky? Jsi v pohodě? Byla si duchem nepřítomná.'' odněkud se ozve hlas otce. Okamžitě vyhledám jeho tvář a na chvíli se na něj zadívám. On má stejné oči jako já. Tak moment! Vždyť já v převleku vypadám skoro stejně jako on! 

To snad není možné! Kdybych se narodila jako kluk byla bych přesná kopie otce!

,,Promiň klepal jsem ale místo dále jsem slyšel jak si sykla bolestí. Jsi v pořádku?'' starostlivě se na mě podívá.

,,Jo jasně! Jen jsem zakopla o koberec.'' rychle odpovím. Nepotřebuji aby si o mě myslel že jsem-

Blázen? Neboj dřív nebo později se to stejně dozví.

Na tvůj názor se tě nikdo neptal.

Já vím, jen ti to oznamuju. Jsem taková dobrá duše, že ti řeknu i jaký týden uvidí že si blázen.

No to snad ne! Ty si to dokonce i plánuješ?! Plánuješ si kdy mě zase nasereš a já budu mluvit nahlas sama se sebou?!

Přesně tak. Pátek ti vyhovuje? Nebo eště dneska?

,,Di do háje!''

,,Tak jo promiň jen jsem se zajímal jestli ti nic není. Tak já zase půjdu.'' řekne smutně otec.

,,Ehh, ne! Prosím nikam nechoď! Jen jsem posílala tu bolest do háje.'' až moc přeslazeně se zasměju.

Doprdele! Já tě vážně zabiju!

Děkovat mi nemusíš! Dřív nebo později by tě stejně viděl, takže jsem to jen uspíšila.

To ti to dělá takovou radost?! 

Ani ne, prostě už jsem taková. Smiř se s tím.

Nemám tě ráda!

Nápodobně.

***

Směju se jako lachtan, kdo by to byl řekl že si s otcem budu tak skvěle rozumět. Vyprávím mu spoustu historek z mého života a on zase jak moje matka byla úžasná než se stala workoholičkou.