Snowboard life

43. Kapitola

Už půl hodiny trčím na nějaké chatě a matka se pořád přetvařuje. Neustále se chichotá jako malá puberťačka, už mi leze na nervy! A to teprve uběhlo 30 minut! Tento víkend bude nejdelší v mém životě a stoprocentně se z toho zblázním.

To už snad ani víc nejde...

Zase ty...

Zase já.

Vlez do hlavy někomu jinému...

,,Omluvte mě.'' řeknu i když mě stejně nikdo neposlouchá. Odejdu ze společenské místnosti (tak tomu říkají Eagletonovi) a zavřu se v luxusním pokoji. Potřebuji být sama, moc dlouho už nevydržím vraždící pohledy Moniky.

Najednou mi zabzučí mobil, už ho chci vypnout aby mi všichni dali pokoj ale všimnu si jedné zprávy která mi doslova vyrazí dech.

Ritch: Zapomněl jsem ti napsat že dneska máme závody.

To jako fakt Ritchi?! Řekni že si teď ze mě děláš prdel! Jak na tohle mohls zapomenout?! 

Nick: Teď si ze mě děláš srandu že jo...

Ritch: Proč bych si měl dělat srandu? 

Takže nedělá...

Nick: Tos mi to nemohl napsat dřív?! 

Ritch: Tak sory že si nebyl na srazu kde jsme to všechno probírali!

Nick: Fajn, promiň... Ale já teď nemůžu. 

Ritch: Jak nemůžeš! Musíš! Bez tebe nás vyloučí! Spoléhám na tebe.

No spoléhám na tebe... To je sice hezké ale jak se tam dostanu když převlek a vůbec všechno jsem si nechala doma...

Prudce otevřu okno a zhluboka se nadechnu chladného vzduchu.

Co teď?

Po dlouhém přemýšlení vyjdu z pokoje a vyhledám ostatní. Všichni jsou zabraní do debaty a já nevím co mám říct nebo spíš jak začít.

Trochu si odkašlu a tím si získám pozornost Moniky a její matky. 

,,Děje se něco?'' zeptá se Fiona. ,,Ehh, ne.'' odmlčím se. ,,Ale tak trochu jsem přemýšlela. Dnes jsou v centru závody a já bych... velice ráda bych se šla na ně podívat.'' prosebně se na ně podívám. 

,,Ne.'' rychle mě odbide matka. Ááá ona je tak strašná!  

,,Prosíím.'' udělám psí oči a doufám že matka povolí. ,,Ne Nicky, dojeli jsme sem aby jsme strávili čas s rodinou Eagletonu, takže moje odpověď zní ne, ne a ne.'' neúprosně řekne matka a Monika se na mě ušklíbne. 

,,Fajn!'' pokusím se skrýt vztek ale moc mi to nejde. Musím odsud co nejrychleji vypadnout a vymyslet plán jak se dostat na závody.

Nicky: Tede?

Ted se zamračí na obrazovku a vzhlédne na mě. Potom otevře pusu aby mohl něco říct ale moje nesouhlasné kývání hlavou mu v tom zabrání.

Nicky: Něco bych od tebe potřebovala.

Ted: A proč mi to neřekneš normálně? 

Nicky: Nechci aby to slyšela matka... potřebuji pomoct!

Ted: Mám se bát?

Nicky: Nejspíš ne. :D

Ted: Tak co potřebuješ?