Snowboard life

45. Kapitola

Ráno jsem se probudila s dobrým pocitem že jsem se včera líbala s Ritchem. Eště teď cítím ty jeho hebké rty na těch mých. 

A kdo ti to pořád říkal?!

Ty rozhodně ne.

Co-co?! Vždyť to já jediná jsem ti to pořád vtloukala do hlavy! Jenže to bys mě musela aspoň někdy poslouchat víš?!

Už se chystám nahlas odpovědět sama sobě ale někdo mi zaklepe na dveře od pokoje. 

,,Pojď dál Tede.'' řeknu zahleděná do mobilu. Dveře se otevřou a přede mnou stojí osoba kterou bych tu v životě nečekala. Můj otec!

,,Můžu? Nebo máš něco důležitého na práci.'' zeptá se a tím si získá mou plnou pozornost. Mobil už jsem měla dávno vypnutý, dokonce jsem se musela i posadit. 

,,Potřebuješ něco?'' nadzvednu obočí. 

,,Jen si chci promluvit.'' taťka si přisedne a po dlouhém mlčení už mě to přestane bavit. ,,Tak mluv.'' vyzvu ho a on se na mě zamyšleně podívá, jako kdyby zvažoval co mi řekne.

,,Chtěl jsem si s tebou promluvit už dřív ale tak nějak jsem neměl čas.''

Tak jako vždycky...

To by mě zajímalo co má na srdci.

,,V pohodě už jsem si zvykla.'' řeknu. Už jsem se s tím smířila. 

,,Nicky... Tohle prosím neříkej, já vím že posledních pár let jsem na vás dost kašlal, ale bylo to jen z důvodu že jsem moc pracoval a chtěl pro vás to nejlepší...'' 

,,Tak ses nám mohl věnovat aspoň o víkendu...'' Tak moment, myslela jsem že už to mám za sebou, tak proč se začínám uvnitř cítit tak špatně?

Mrzí tě to.

To není možné... z tohoto jsem se dostala už v 16.

Jak vidíš tak asi ne.

,,Věř mi že já jsem s vámi o víkendu chtěl být, ale tvoje matka říkala že se o vás postará. Posílala mě tam ona, prý jsem v té době měl dobře našlápnuto na povýšení.''

Takže za to mohla matka...

Jak jinak...

,,Když jsem byl na služebních cestách myslel jsem na vás pořád, vždycky jsem měl u sebe tuhle fotku.'' otec mi podá fotku na které jsem já Ted a on. Mohlo mi na ní být tak 8. 

Pořádně se na ni zadívám. Všichni tři jsme na ní tak šťastní i taťka se směje, což se u něho jen tak nevidí. 

Prosím nebreč! Prosím nebreč! říkám si pořád dokola. 

,,Stejně to nechápu! Když si na nás myslel tak proč jsi s námi netrávil čas!'' uprostřed věty se mi zlomí hlas.

A je to tady začínáš bulet...

,,Já nevím! Tvoje matka mi pořád říkala že když budu tvrdě pracovat tak za 5 let se vypracuju až na špičku společnosti. Jenže když jsem tak tvrdě pracoval chodíval jsem pozdě domů. Už jsem se mohl jen dívat jak spokojeně spíte v postýlkách. 

Pamatuji si že Ted se tisknul ke svému plyšákovi, tuším že se jmenoval Hrabálek? Už nevím, je to tak dlouho, ale myslím že ano... 

A ty, ty jsi byla ta nejroztomilejší holčička kterou jsem kdy viděl. Dokázal jsem se na tebe klidně dívat i hodinu. Byla jsi schoulená do klubíčka a v puse sis cumlala palec. I když jste mě neviděli každý večer jsem tam byl a vyčítal si že jsem to z práce nestihl dřív.''