Snowboard life

44. Kapitola

,,Nicku si v pohodě?" Dojede za mnou Ritch. ,,Jo nic mi není jen jsem si zlomi-zlomil hlavu." Málem jsem se zase prozradila.

Nikdy bych nevěřila že to řeknu ale chci aby ty blbé závody skončily. Hned jak skončí, tenhle hnusný převlek spálím a zahodím tuto falešnou identitu. Nick Hilton už nebude existovat, nikdo o něm už neuslyší.

,,Co se stalo? Proč si těsně před cílem spadl?" Zeptá se Ritch. ,,Já, já..." nemám odpověď. Vůbec nic mě nenapadá co bych mu řekla. No možná jen to že jsem holka a celou dobu mu tady lžu...

,,Ritchi? Já... chci ti něco říct." Nervózně si přešlápnu na druhou nohu.

Vážně si připravená říct mu kdo vlastně jsi?

Ne... Ale musím mu to říct. Už nevydržím pořád dokola lhát.

Radši to nedělej, vždyť sis to ani pořádně nepromyslela.

Čím dřív tím líp.

Fajn, ty si tu šéf.

,,Bude to znít hodně divně a asi to ani nepochopíš." Začnu a Ritch se trochu zamračí.

,,Jde o to že si spadl a nebyl dokonalý?" Zeptá se opatrně.

,,Eh ne."

,,To vůbec nikomu nevadí to se prostě někdy stane. Nikdo tě za to zabíjet nebude."

,,Ne o tom jsem nemluvila. Já... je to strašně složité, nevím jak začít." Řeknu se sklopenou hlavou. Dneska jsem si měla vzít ty světle modré boty ladily by mě se spodním prádlem.

Vážně tady řešíš boty?! Vzchop se! Právě teď tady před tebou stojí kluk který je do tebe po uši zamilovaný! Podiv se na něj a řekni mu pravdu.

Jenže já ho nechci ranit... bojím se jeho reakce.

Kdyby se každý bál nikam by se s takovou nedostal. Je normální že se bojíš, všichni se bojí jsme přece jenom lidi.

Teď je jen na tobě jak se k tomu postavíš.

Udělej co musíš.

Teď nebo nikdy!

Tak jo, nádech výdech. Deme na to.

,,Ritchi já-" nedořeknu to protože se tu objeví obluda jménem Monika se slovy: ,Ritchi já jsem tě hledala snad všude!"

No to si ze mě děláš prdel! Ona se vsere vážně všude!

Takže nikdy...

Já tu holku snad uškrtím! Ať laskavě nedělá oči na Ritche! Ten je náš!

,,Co tady děláte?" Vtíravě
se zeptá. ,,Nick mi právě teď chtěl něco říct." Oba dva se na mě podívají a čekají co řeknu.

Kráva blbá, všechno musí zkazit.

Souhlas.

,,Já no, už nic, jen že mívám trému tak proto jsem spadla." Rychle řeknu a odejdu pryč.

Sakra, sakra, sakra! Já jsem tak pitomá!

Souhlas.

Nech si to jo?! Jen mě vyvedla z míry. Nemůžu se soustředit když ji mám před očima.

To jsem viděla, je ti jasné že ses teď totálně prozradila.

Jo... co mám dělat?