Snowboard life

50. kapitola

Nicky

V nemocnici sem strávila další dva dny. Chtěli mě pustit už včera ale mě se zamotala hlava a já tam omdlela.

Nezvládám totiž zpracovat všechny své myšlenky. V hlavě mám eště větší nepořádek než před tím. Hlavně když se jedná o Ritche.

Něco si ujasníme, už žádný Ritch. Praská mi z toho hlava! Mysli už laskavě na něco jiného ty kecy jsou strašně vyčerpávající.

Tak je neposlouchej!

Jo?! A jak asi?! Ty už ses fakt zbláznila že?

Jo! Ale z tebe! Nevím kde ses tu objevila a už vůbec nevím proč mi ztěžuješ eště víc život! Pochop že se tě nikdo neprosil o tvoje rýpavé názory!

Kdyby se mě teď někdo díval rozhodně bych mu nepřišla v pohodě. Jen tak si tady sedím a zničehonic sem zadýchaná jako býk.

Nemáš slov?

Mám, jenže ty by sis to vzala zase jako urážku.

Tak radši mlč!

Tímto sem umlčela svou druhou polovičku a mohla se pokusit uklidnit samu sebe, což nešlo vůbec lehce.

Ale když si to tak vezmu, mé podvědomí má z části pravdu, nemůžu na něj pořád myslet. Člověk by řekl že jsem Ritchem Corstem posedlá. Ale jak někdo může být tak dokonalý?!

Najednou mi začne zvonit telefon, bez ohledu na to kdo volá ho zvednu.

,,Ano?" Netrpělivě vyčkávám na odpověď, když už to chci položit tak se na druhé straně ozve nervózní tenký hlas.

Celá ztuhnu a okamžitě odlepím mobil od ucha abych se podívala kdo volá. Neznámé číslo...

Sakra, já vím moc dobře kdo to je!

,,Ahoj." Řekne hlas mé blonďaté kamarádky a já přestanu skoro dýchat.

Už by si jí měla odpustit, je to absurdní.

,,Co chceš?!" Vyštěknu, sakra nechtěla jsem aby to znělo tak moc nepřátelský.

,,Ah, jen jsem ti chtěla říct že jsem ráda že ses uzdravila a nejsi už v nemocnici. Nahánělo mi to husí kůži, tak jako vždycky. Já no... Víš, to je jedno... Jen jsem se chtěla ujistit že si v pořádku." Nastane ticho. Já začnu vzpomínat, to není dobré.

Natty si vždy dělala o mě starosti obzvlášť když jsem byla v nemocnici s nějakou zlomenou kostí.

Byla tak se mnou a vždy se jí v očích leskla starost. Nikdy mě nenechala samotnou až do teď. V té nemocnici jsem se cítila tak opuštěně a neustále jsem přemýšlela proč ten pocit mám. Až teď jsem na to konečně došla.

Vždycky tam byla moje nejlepší kamarádka o kterou sem se mohla opřít. No doprdele! Vždyť já ji od sebe úplně odstřihla!

,,Tak se měj." Smutně uslyším. Paralyzovaně se dívám před sebe a málem zapomenu i dýchat.

,,Natty, počkej!" Výkřinu až mě zabolí v krku.

Nikdo mi neodpoví. Nic, je tu ticho.

Už to položila...

Mé oči se zase začnou plnit slzami. Já ji od sebe úplně odehnala! Proč?! 

Brzo sis to uvědomila!

,,Ano?" Ozve se z druhé strany a mě štěstím poskočí srdce.

Nepoložila.

,,Já, já, děkuji že si zavolala. V té nemocnici byla strašná nuda." Smutně se zasměju a doufám v kladnou odpověď.