Drogy nebo láska?

61. ,,Je mi líto.."

Dovezli mě na sál a já po nasazení masky zavřela oči a usnula.

.................................

Pomalu otevřu oči a do nosu mě udeří pach dezinfekce. Zamrkám, abych si rychleji zvykla na ostré světlo nemocnice a pak se podívám okolo sebe. Najednou do pokoje, ale vejde muž v bílém plášti a smutně se na mě usměje.

,,Dobrý den.. Byla jste v kritickém stavu a musela jste hned na sál. Povedlo se nám vás zachránit, ale mám i špatnou zprávu.. Je mi líto, ale vaše dítě je mrtvé"řekne a já začnu nekontrolovatelně brečet.

,,Co se stalo?"zeptám se a on se na mě lítostivě podívá.

,,Potratila jste"řekne a mě se opět spustí další proud slz.

,,Bože Nikol!"vyjekne někdo za doktorem a pak ke mě přiběhne Klára.

,,Vše vím.. Bude to dobré"řekne a obejme mě.

,,Nechám vás o samotě"řekne muž a odejde. Ale to dobré nebude. To dítě bylo má jediná radost. Tak moc jsem se na něj těšila i když jsem ho ze začátku nechtěla.

,,Uklidni se vše už je dobré, to se spraví"řekne konejšivě a já jí začnu brečet na rameno, které je po chvíli celé promočené.

,,Děkuji"řeknu jí a setřu si slzy.

,,Za nic, pozítří tě pustí domů a prý na tebe mám dávat pozor"usměje se a já kývnu.

,,Teď by ses měla prospat"řekne a já na ní vrhnu nechápavý pohled.

,,Teď jsem se vzbudila"řeknu a ona mávne rukou.

,,To je jedno, musíš hodně odpočívat"odpoví s úšklebkem a já protočím očima. Přikryje mě peřinou, zamává mi a odejde. Otočím se na bok a začnu ještě přemýšlet nad miminkem. Kdyby to byl kluk jmenoval by se Sebastian, protože toho pro mě hodně udělal a nějakým způsobem ho mám neustále ráda. A kdyby holka tak by to byla Michaela po mé mamince. Steče mi slza a pak se v pokoji zhasne.

,,Proč je můj život tak na hovno mami?"zeptám se do prázdna a bez odpovědi usnu.

O dva dny později...

Momentálně jsem doma a Klára zase někam šla. Poslední dobou neustále někam chodí. Já jsem si zrušila v práci dovolenou a znovu nastoupím až pozítří.

Myslela jsem si, že se zblázním. V nemocnici to bylo útrpné. Pomyslím si a dojdu ke skříni, ze které vytáhnu jak jinak než krabičku s drogama. Chce to něco silnějšího.

Vezmu si injekční stříkačku a dám do ní drogu v podobě tekutiny, kterou jsem měla také schovanou. Pomalu si zajedu jehlou pod kůži a zmáčknu injekci. Jehlu vyndám a zandám zpátky. Pak si lehnu jako vždy na postel a čekám na účinek.
Popravdě už se sama nepoznávám. Mé tělo vypadá jinak od té doby co beru tyhle sračky. Pupínky, kruhy pod očima, poškozená pleť a spoustu dalšího. Navíc.. Mé paže už jsou od všech jehel tak rozpíchané, že se z toho za chvíli stanou jizvy.
Začne se mi motat hlava, a tak poznám, že droga začala působit. Poddám se účinku a začnu si to užívat.

O hodinu později...

Droga už ze mě vyprchala, a tak si jdu udělat kafe. Postavím vodu na kafe a zapnu konev. Kde je ta Klára tak dlouho? Říkala, že se za hodinu vrátí. Mávnu nad tím rukou. Umí se o sebe postarat.
Zaliju kafe a sednu si k televizi.

Po několika minutách mám kafe dopité, a tak jdu zavolat Kláře, protože se mi to nezdá. Když si, ale vezmu telefon do ruky tak zazvoní sám a na obrazovce se objeví příchozí hovor. Přejedu prstem na přijmutí hovoru a dám si mobil k uchu.