Na mém předloktí je vyryto: "Děvka".
Začnu brečet ještě víc a opatrně si po nápisu přejedu prsty, ale stejně mě to zabolí.
Z pohledu Sebastiana:
Hned co za sebou zavře dveře, tak k nim vystartuji a začnu odposlouchávat. Vím, že bych neměl, ale jsem děsně zvědavý. Brečí nevím proč, chtěl bych jí pomoct. Jen slyším jak si sama pro sebe řekne:
„Už navždy budu zneuctěná" nechápu to, ale zajímá mě to čím dál tím víc. Uslyším jak vstává a popotahuje, rychle běžím zase zpátky do pokoje, ale to bych nebyl já kdybych nehodil prvotřídní držku. Udělal jsem něco jako kotoul akorát po hlavě.
Právě teď ležím uprostřed chodby jak debil, nejspíš s odřeným čelem. Otevřou se dveře a vyjde z nich Nikol, má zarudlé oči od slz, ale když mě uvidí tak dostane záchvat smíchu.
Z pohledu Nikol:
Vyjdu, zavřu za sebou a podívám se směrem k Sebastianovi pokoji a místo toho, abych ho viděla v pokoji, tak leží rozplácnutý na zemi v chodbě. Začnu se smát na celé kolo.
„Co jsi prováděl?" Řeknu přes smích a jdu k němu. Pomůžu mu vstát a pořád se směji.
„Trochu jsem spadl" řekne a zazubí se.
„Tak trochu jo? Ty jsi blb" řeknu a znovu se rozesměji.
„Mě to, ale bolí" udělá kukuč a já to nemůžu vydržet.
„Tak poškej plo něčo ti dojdu" zašišlám a dojdu do koupelny, najdu vatové tampónky a naštěstí i desinfekci. Jdu za Sebem, který sedí na posteli, zamávám na něj desinfekcí on vykulí oči a schová se pod peřinu. Zasměji se, namočím tampónek do desinfekce a řeknu:
„Sebíku, chceš bonbon?" Seb vystrčí hlavu a v tu chvíli mu přitisknu tampónek s desinfekcí na čelo. Udělá, že omdlí a já mu jdu udělat to samé co on mě předtím. Vezmu misku s ledovou vodou a celou jí na Seba vyliji.
„Hej! Za to zaplatíš!" Vykřikne a začne mě lechtat.
Po dlouhém utrpení se zeptám:
„Nejdem už spát? Jsou tři ráno" on hned kupodivu přestane.
„Ok, kde spíš?"
„Tady ty?" Zazubím se.
„Ale to je můj pokoj" řekne.
„plosím.. Zašišlám.
„No jo, ale já tu spím s tebou, jinde ne "koukne na mě a zvedne obočí.
„No, to určitě ještě, aby jsi mě tady osahával prasáku" vypláznu na něj jazyk.
„plosím" také zašišlá.
„Tak dobře, ale nic nezkoušej" pohrozím mu.
„Neboj" řekne a já k němu dojdu blíž, svléknu mu tričko a on se na mě nadějně podívá, ale já si ho jen vezmu a odcházím pryč. Ráda provokuji.
„A pak kdo tady na někoho něco zkouší" zamračí se a já se provokativně usměji.
„Nemám pyžamo takže si vezmu tvoje triko" řeknu a pošlu mu vzdušnou pusu. Zamířím si to na záchod, abych se mohla převléct.
„Kam jdeš?" zeptá se zamračeně.
„Jdu se převléct"
„Ale prosím tě, přede mnou se nemusíš stydět" mrkne na mě.
„Já se nestydím, jen se nechci vystavovat nebezpečí" odseknu, dojdu se rychle převléct a vrátím se zpátky do pokoje. Seb už odpočívá pod peřinou, opatrně si k němu vlezu a on se ke mě blíž přisune a já naopak dál. Takhle se to opakuje asi třikrát dokud se neocitnu na zemi. Seb se tlemí jak debil a pomáhá mi vstát.
„V poho?" zasměje se.
„Nejvíc" protočím očima.
„Kamarádi?"řekne najednou.
„Známe se pár hodin, ale když ti to udělá radost" usměji se a on mě vezme kolem pasu, ztuhnu, ale pak se uvolním.
„Dobrou kámoško"
„Dobrou" řeknu a zasměji se nad jeho dětským chováním. Ještě chvíli přemýšlím co se dneska, vlastně včera, všechno odehrálo a poté mi začnou těžknout víčka a já se poddám spánku.
Pokračování příště...<3
Další kapitola za námi, pokusím se vydat co nejdříve další.
Děkuju za všechno a omlouvám se za chyby😇
Miluju vás💙
👅Vaše Sky👅
ČTEŠ
Drogy nebo láska?
Romantizm|DOKONČENO| Příběh vypráví o šestnáctileté dívce jménem Nikol Kendrová. Její život není tak úplně procházka růžovou zahradou. Její nevlastní otec ji surově mlátí a její jediná rodina je devítiletá mladší sestřička Sára. Jednoho dne přijde domů, kde...
