Lehčí než vzduch

🌼I🌼

Venku zuřila bouře, nelítostný déšť bubnoval o okna, kroupy chtěly rozbít co se dalo, hrom se ozýval přímo nad Paříží a blesky křižovaly oblohu jeden za druhým. Taková bouře tu nebyla už desítky let, stromy se pod náporem větru ohýbaly a padáku k zemi, venku by člověk nenašel živou duši.
Eiffelova věž sloužila jako hromosvod, několikrát už jí projel blesk až se otřásla.
Hromy byly ohlušující tak, že i země se chvěla a blesk dokázal osvětlit oblohu jako za denního světla.

Nemohl jsem spát, snažil jsem se, ale nešlo to. Odjakživa jsem se bouřek bál, nikdy nepřinášely nic dobrého. Vždy po nich zůstala jen spoušť.
Obloha byla temná a stěží nesla dešťové mraky. Další hrom.
Otřásl jsem se, bylo to nepříjemné. Měl jsem oči dokořán a sledoval jsem, jak venku zuří to hrozné počasí. Srdce mi bilo až v krku, byl jsem tak spocený, že se na mě mé černé tričko přilepilo a nechtělo se pustit. Ztěžka jsem polkl, přál jsem si, aby to už skončilo a já mohl v klidu spát. Blesk.
Naskočila mi husí kůže když jsem ve světle blesku viděl tu spoušť před sebou. Z okna jsem shlížel na domy s rozbitými okny, všechny střechy zmačkané a v dáli zuřil požár.
Posadil jsem se a přehodil nohy z postele, chladná podlaha byla příjemná. Po tmě jsem se vrávoravě postavil a došel až k oknu. Bouřek jsme se bál vždycky, to ale neznamenalo, že mě nefascinovaly. Byly nádherné a nebezpečné, jedním slovem úžasné. I přes všechen strach jsem rád poslouchal kapky dopadající na okna a zvuky hromu v dálce, tahle byla jiná. Už z prvního blesku člověka mrazilo v zádech, i normální člověk, který se jen tak něčeho nezalekne, najednou dostal strach. Tato bouře ukazovala svoji opravdovou sílu.
Po pár desítkách minut, kdy jsem fascinován hleděl ven do ulic, jsem se odebral zpět do postele a pokoušel se spát.

⚡⚡

Vzbudil mě zvuk, který rozhodně nevydala bouřka. S leknutím jsem otevřel oči a chvíli naslouchal. Zvuk mi byl dobře známý, na piano jsem hrál každý den. Přišlo jako by se někdo opřel rukou o klávesy až to vydalo ten nechutný zvuk a pak s tlumeným dopadem spadl na zem.
Srdce mi bušilo jakoby mi každou chvílí mělo vyskočit z hrudi.
Někdo byl u mě v pokoji, hrozně jsem se bál. Hlas mi uvízl v krku.
Měl jsem hrozný strach, ale zvědavost ve mně vítězila.
Pomalu jsem se posadil a vstal z postele. Nikoho jsem neviděl. Šel jsem pomalu a tiše k pianu a v tom uviděl něco nečekaného, velmi slabou růžovou záři.
Bylo to divné, nezvyklé a nanejvýš tajemné, lákalo mě to.
Přišel jsem k tomu blíž a dotkl se toho. Rychle to ucuklo, až příliš rychle, ani jsem to pořádně nepostřehl.
Bylo to jako se dotýkat jemného peří nebo nějaké pěny, nevím jak to popsat. Při letmém doteku mnou projel malý vývoj až jsem se otřásl.
Náhle další blesk ozářil oblohu a já mohl konečně spatřit tu věc, na kterou jsem sáhl, nebyla to věc.
Ležela přede mnou dívka, strach v jejích očích byl tak panický, že se divím, že to její srdce zvládalo. Chtěl jsem jít k ní blíž, ale oddtahovala se jak to jen šlo. Byla nahá. Zrudl jsem a sundal jsem si tričko, podal jí ho, hned jsem se otřásl zimou, ale ona na tom byla daleko hůř, klepala se napůl zimou, napůl strachem a nespouštěla mě z očí.
Natáhl jsem k ní ruku, ale zase se jen odplížila dál.
Růžová žár byla těsně za ní a když jsem se lépe podíval, pochopil jsem. Překvapilo mě to a polilo mě nesnesitelné horko, něco bylo špatně.
Ta dívka měla křídla, dvě růžová světélkující křídla.

Srdečně vás vítám u nového příběhu😊
Doufám, že vás bude bavit jako vsechny mé předchozí příběhy a že to dotáhneme také tak daleko😊
Příběh bych chtěla věnovat
DarkBeautyCiara
Rebelka014

A i všem ostatním, kteří se rozhodli na tento příběh kliknout😏❤

AdlaBakovML💖