Lehčí než vzduch

🌼XLVIII🌼

Bylo to zvláštní po měsících odloučení slyšet jeho hlas, vlivem citové frustrace se mi nahrnuly slzy do očí a já se rozbrečel.
,,Adriene, jsi v pořádku?"
Snažil jsem se ten pláč zastavit, ale nešlo to, byl jako obrovský vodopád.
,,Jak se to vezme, tati."
,,Stalo se něco zlého, viď? Takhle jsi naposledy brečel když, no víš, to s tvojí matkou."
Nerad o tom mluvil, nikdo z nás, bylo to tabu. Má matka spáchala sebevraždu když mi bylo deset, pamatuju si ten den čistě a jasně jakoby to bylo včera.
,,Je to zlý, připadám si jako ta největší citlivka, ale když ono to jinak nejde. Já se zamiloval, tati, do té nejkrásnější osoby pod sluncem. Věřil jsem, že to cítí stejně a dnes mi po měsíci řekla, že celou dobu miluje někoho jiného. Chápu, že se ti to může zdát nepodstatný, ale já cítil, že je něco víc. Bylo v tom něco výjimečného, tohle jsem s žádnou holkou nikdy nezažil a bolí to, strašně to bolí."
Na druhé straně telefonu bylo ticho, slyšel jsem jen otcův pomalý dech. Skoro jsem si dokázal představit jeho výraz, poslední dobou ho dělával častěji a častěji. Podmračený smutný výraz plný beznaděje a zoufalství.
,,Modlil jsem se ať ten den nikdy nepřijde Adriene, přál jsem si, abych všechnu bolest odnesl já a ty bys ji nikdy nemusel poznat. Bohužel jsem zklamal, nechci, aby sis procházel tím samým jako já."
Znal jsem ho dobře, moc jsme si naše pocity nesvěřovali, ale věděl jsem na co myslí. Myslel na matku, osobu, kterou miloval tak hluboce, že jsem to až do teď nechápal. Dokázal jsem si představit jak mu je.
,,Tati jen kvůli mě nebo máme nebreč, máš teď přece Nathalie. Užívejte si dovolenou a probereme to až se vrátíš."
Nechtěl jsem, aby zavěsil, ale nechtěl jsem ho ani týrat vzpomínkami.
,,Nathalie to pochopí, řekni mi něco o té svojí dívce."
Ztěžka jsem polknul.
,,Jmenuje se Marinessa, ale říkám jí Mari. Je nádherná, nikdy mě tolik nikdo neokouzlil jako ona. Má tmavě modré vlasy, krásné oceánově modré oči, světle růžové rty a pleť bílou jako sníh, musel bys ji vidět. Když jsme se poprvé potkali, byla bouřka a ona byla odsouzena strávit ten nečas na ulici, vzal jsem ji k sobě domů a bylo to. Neuvěřitelný."
Vynechal jsem ty drobnosti o tom, že je víla, táta by mi stejně nevěřil. Prostě jsem poupravil realitu a to není lež. Na druhé straně telefonu bylo ticho, následoval dlouhý povzdech.
,,Nečekal bych, že to dotáhneš až ke královně víl."
Málem se mi zastavilo srdce.
,,J-jak to víš? Ty ji znáš?"
,,Víceméně ano, ale nehraj tak překvapeného, proč si myslíš, že tvá matka má květinu na louce ve vílí říši? Byla víla, Adriene."

A je to venku😊 mysleli jste si, že to nemůže být ještě zamotanější? Tak to se pletete😂