Dny vzájemného soužití byly těžké, spal jsem většinou na gauči a měl jsem pěkně bolavá záda.
Mezi mnou a Marinessou něco bylo, od poslední konverzace ohledně vílí říše už to byl téměř týden a ona stále chodila zamlklá.
Trápilo mě to, nutilo mě to přemýšlet o tom velkém tajemství, které skrývá. Vždycky mě z toho začala bolet hlava, nemohl jsem přijít na nic, co by dávalo smysl. Neznal jsem vílí svět, a proto nemohl soudit. Nevěděl jsem co je špatné a to mě vedlo k ještě větší zvědavosti a touze po poznání, ale Marinessa byla k mým pokusům navázat konverzaci slepá.
Začínal jsem si myslet, že ji otravuju a začal jsem se jí vyhýbat, nebylo to úmyslně, ale nějak jsem tušil, že jí je má přítomnost nepříjemná. Nemůžu tvrdit, že mě to uvnitř neužíralo, ale přál jsem si, aby se cítila co nejlépe.
Týden uběhl až neuvěřitelně rychle a my mezi sebou prohodili jen žalostně málo slov. Marinessa objevila má CDéčka a po celou dobu poslouchala písničky, možná jí to pomáhalo relaxovat. Ke konci týdne byla bledá jako stěna, téměř bílá a vypadala, že se co nevidět promění v prach. Toužil jsem se jí zeptat, co se děje, ale bál jsem se, že mě odbyde. Bál jsem se jen pohlédnout.
Tu noc byla venku děsivá bouřka, ne velká jako ta před týdnem, ale i tak vzbuzovala respekt. Nemohl jsem usnout, přál jsem si spát, ale nešlo to.
V tu chvíli jsem spatřil letmý záblesk růžových křídel a odraz světla na alabastrové kůži. Ve světle blesků vypadala úchvatně. Vydechl jsem nad její nevinnou krásou a pozoroval ji jak míří směrem k balkonu.
Potichu otevřela a rozhlédla se po pokoji jestli ji náhodou nikdo nesleduje. Opravdu byla ještě bledší než obvykle, budilo to ve mě strach jestli je v pořádku.
Venku blesky křižovaly oblohu a zvuk hromů doprovázel šelest větru. Ona se ale nebála, stála na balkoně jen v mém tričku. Vlasy jí vlály a ona pomalu zvedla křídla, nikdy jsem ji neviděl letět.
Vstal jsem z postele a pozoroval ji natisknutý obličejem na okně.
Nejdříve nemohla vzlétnout, byla vyčerpaná, na pokraji svých sil, potřebovala blesk, došlo mi.
Vzlétla, vypadala nádherně, její růžová křídla rychlostí kmitala, zatímco ona vytvářela v rukou růžovou mlhu. Hned na to do ní napálil blesk, lekl jsem se. Celé její tělo svítilo a ještě občas se zablesklo náhlým výbojem. Nepřestávala však ve vytváření mlhy, která jakoby přitahovala blesky.
Pak do ní udeřilo několik blesků naráz. To co se stalo pak mi připomínalo výbuch ohňostroje.
Zdravím😊 byli jste svědky úžasné podívané jak se Mari napájí blesky, ale co teď? Myslíte te si, že se Mari něco stalo a nebo je to jen krásný okamžik při bouřce?💪😏🎉
ČTEŠ
Lehčí než vzduch
FanfictionBouřek jsem se vždycky bál, měly v sobě všechno, co mě děsilo. Je lehké změnit názor, když zjistíte, že něčemu tak obrovskému a nebezpečnému vládnou stvoření z jiného světa, tak čistá a plná míru, že je těžké uvěřit, že existují. Ona taková byla a j...
