Lehčí než vzduch

🌼XLIV🌼

Téměř okamžitě jsem poznal, že to není jen tak obyčejný sen. Podvědomě jsem to tu znal, nějak jsem tušil, že jsem se ocitl ve vílí říši.
Rozhlédl jsem se kolem, všude kam mé oko dohlédlo byly louky plné různobarevných květů. Všude poletovali motýli, větší než v lidském světě, neobyčejně barevní a nádherní. Kdesi v dálce byly lesy, obrovská plocha plná borovic, jejich tmavé větve jsem rozpoznal i odsud. Na druhé straně jsem mohl spatřit dubové lesy. Přišlo mi to tu neskutečně úžasné.
V tu chvili ke mně přiletěla Marinessa, její křídla byla skoro jako jeden z těch motýlů. Byla sice růžová, ale hrála všemi barvami.

,,Vím, že to není to, co jsem slíbila, ale víc toho zřejmě udělat nedokážu. Adriene, tohle je můj domov." Ukázala na louky před sebou. Nemohl jsem najít ta správná slova.
,,Mari, to, to je úžasné. Nemám slov, úplně mi to bere dech."
Rozletěla se směrem k dubovým lesům a já ji věrně následoval.
,,Tady je květina tvé matky."
Ukázala na vysokou kopretinu, opravdu mi ji připomínala. Byla vysoká a hrde vztyčená k nebi, přesně takova, jak jsem si pamatoval. Kolem ní kroužili motýli, vůbec se mě nebáli. Láskyplně jsem sledoval matčinu kopretinu a nevnímal jsem ty slzy, které mi začaly téct po tvářích. Jemně jsem uchopil její listy a užíval si na pár vteřin její přítomnost.
Marinessa trpělivě čekala. Její křídla neslyšně kmitala ve vzduchu a kdybych necítil ten příjemný vánek, vůbec bych nevěděl, že za mnou někdo je.
Utřel jsem si slzy a napřímil se, narozdíl od matčina hrobu jsem zde opravdu cítil její přítomnost, to mě nejvíc dostalo.
Marinessa se na mě usmála.
,,Chceš obejmout?"
Usmál jsem se. V duchu jsem se rozloučil s matkou a pokračovali jsme v chůzi.
,,Ty sis to objímání nějak oblíbila."
,,Stalo se z něj mé nejoblíbenější lidské kouzlo. Můžu tě teda obejmout?"
Pokrčil jsem rameny, byl jsem moc rozrušený na to, abych něco vnímal.
Ucítil jsem její bušící srdce a to moje se k němu přidalo.
Opatrně jsem položil ruce na její záda a zavřel jsem oči. Možná to bylo vlivem takového magického místa, ale cítil jsem se líp. Třeba to i byl druh magie.
,,Nezapomeň, že tu jsem pro tebe Adriene. Neboj se se mi vyzpovídat s pocity. Poslouchám tě ráda."
Usmál jsem se, měli jsme o sebe opřená čela. Držel jsem ji za temeno hlavy a bál se otevřít oči, bál jsem se podívat jak moc jsme blízko, ale pak jsem to udělal. Byla hodně blízko, naše nosy se skoro dotýkaly.
,,Hádám, že velká květinová pole tě moc nezajímají a temné končiny taky nejsou nic moc."
Nemluvil jsem, soustředil jsem se na její rty, jak se pohybovaly, jak dokonalý měly tvar.
Jednoduše jsem mlčel, když jsem dlouho neodpovídal, podívala se mi do očí a pochopila.
Čekal jsem na nějaké znamení, že ji můžu políbit, ale zůstávala jako socha, nečitelná.
Vnímal jsem její ruce, jak jezdí v mých vlasech.
Pak se stalo něco, co jsem nečekal a srdce mi udělalo tak třicet kotrmelců.
Byla to totiž ona, kdo spojil naše rty. Rychle se ke mně nahnula a mnou projela vlna vzrušení. Dávala mi naději, že jí přeci jen nejsem lhostejný.

A je to tuuuuuu💖💖
Skáčete radostí? 😈😏
Mari slíbila slib a dostala Adriena do vílí říše a pak ho i políbila💖