Lehčí než vzduch

🌼XXIV🌼

Vedla mě k naší vile, byl jsem jí okouzlen, její teplá dlaň v mé, vířilo to ve mně a měl jsem problém se ovládnout. Stahoval se mi žaludek.
Šli jsme tiše, tento okamžik nepotřeboval slova, oba jsme byli jako v transu.
Došli jsme na balkon, posadili jsme se a sledovali oblohu, ale nebyl tu pěkný výhled. Na Paříž ano, ale obloha byla skrytá nad domy.
Marinessa vypadala zklamaně, ale já jsem to tak nechtěl nechat, musel jsem na ni udělat dojem.
,,Myslela jsem si, že to bude lepší." Pozdechla si. Zvedl jsem se a tentokrát ji vzal za ruku já.
,,Pojď, zkusíme jít jinam."
Byla zmatená a já vlastně nevěděl co dělám, chtěl jsem ji rozveselit, ale tam kam jsem mířil jsem nikdy nebyl. Objevil jsem to nedávno, ze země to nešlo vidět a otec to tajil.
Prošli jsme jeho pracovnou a já otevřel tajné dveře za jednou z jeho knihoven, objevily se schody. Točité schody z černého mramoru vedly nahoru do neznáma.
,,Kam to vede?" Zeptala se.
,,Nech se překvapit." Mile jsem se na ni usmál.
Vyrazili jsme na cestu, byla tma, točila se mi hlava, ale její křídla slabě zářila a to stačilo. Už jsme byli téměř nahoře, nad námi byl poklop.
,,Mari, chci, abys zavřela oči, to co teď uvidíš jsem objevil nedávno a musím říct, že mi to vyrazilo dech. Snad se ti to bude líbit." Vydechl jsem a ona opatrně zavřela oči. Vzal jsem ji za ruku, to mě nikdy neomrzí.
Pomalu jsem ji vedl po posledních schodech a otevřel poklop.
Vyvedl jsem ji na malou střešní terasu, byla tu tráva, nahoře na naší vile, uprostřed Paříže. Když jsem to viděl poprvé, vzalo mi to dech a i teď jsem byl fascinován. Můj otec chodil sem, staral se o malou zahrádku a měl ji jako tajemství, dokázal jsem si představit jak sem brával i matku.
Nad zelenou trávou se klenula obloha jako z pohádky, tisíce zářících světel.
,,Už můžeš otevřít oči."

Romantika is here a už s tím nikdo nic neudělá😈 muhaha, ale alespoň na chvíli odložím vaše vražedné sklony😏😊