Lehčí než vzduch

🌼XXII🌼

Překvapeně jsem vydechl.
,,Jsi nádherná."
Až trochu později jsem si uvědomil co jsem řekl a polilo mě horko, ona si naštěstí ničeho nevšimla.
,,Opravdu? Děkuju Adriene."
Obdařila mě nádherným úsměvem a já snad ještě víc zrudl. Musela si něčeho všimnout, stál jsem tam jak hruška v poli a debilně se na ni usmíval.
,,Jsi v pořádku?"
,,Eh- jasně, jsem v pohodě."
Ukázal jsem zdvižený palec a oba jsme se vydali do pařížských ulic.

Marinessa byla nadšená z každé budovy, z každé kašny, mostu, kavárny i pouliční lampy. Nedivil jsem se, u ní doma žili na stromech a nikde nebyl kousek stavby.
,,Nevěřila jsem, že lidé něco takového dokážou, je to až k nevíře."
Mluvila na mě a přitom si ze zaujetím prohlížela další lampu.
,,Mari? Chceš vidět místo kde se můžeš dotknout mraků? Kde budeš mít celou Paříž jako na dlani? Kde se budeš cítit volně jako pták?"
Vzbudil jsem v ní zájem, otočila se od lampy a už kolem mě skákala a požadovala více informací.
,,Kde to je? Co to je zač?"
,,Jmenuje se to Eiffelova věž a je to takový symbol Paříže, když si pospíšíme, stihneme třeba i poslední lanovku."
Zaujatě pokývala hlavou. Vyskakovala si přede mnou a mě jen napadlo, kde má do háje křídla?!
,,Mari?"
,,Adriene?" Otočila na mě své nádherné oči a já se v nich pomalu ztrácel.
,,Kde máš křídla?"
Náhle se objevila, jakoby z ničeho nic.
,,Můžu je zneviditelnit, je to nepohodlné, proto to nedělám často, ale alespoň se jich nikdo nemůže dotknout."
,,Vy víly jste samé překvapení."
Zasmál jsem se, ale to už spatřila špičku Eiffelovky a chytla mě za ruku. Měl jsem co dělat, abych s ní nepropletl prsty, protože mě to děsně lákalo. Rozběhla se směrem k věži, vlasy jí vlály ve větru a leskly se v západu slunce. V tu chvíli jsem se cítil šťastný, opravdu šťastný a nic mi nechybělo.

Zdravím😊💖 Marinessa mi trochu připomněla nějakého vietnamského turistu v Praze, prohlíží si všechno od žvýkačky na zemi až po holuba na střeše😂
Každopádně, do další kapitoly bych už mohla dát něco.. lepšího😏🤔😈