Lehčí než vzduch

🌼XXVIII🌼

V tu chvíli jsem si nepřál nic jiného než, aby tenhle okamžik trval napořád.
Nelíbal jsem v životě moc holek, ale tohle bylo něco jiného. Bylo v tom něco čistého a nevinného, a přesto to bylo plné vášně. Byl jsem z toho zmatený, když se odtáhla, ještě jsem viděl její lesklé oči opilé tím okamžikem, ty moje musely vypadat podobně.
Mlčeli jsme, nevěděl jsem co mám říct, nepotřebovalo to slova.

Ležel jsem vedle ní, sledoval hvězdy a hladil ji palcem po ruce, kterou měla v mé dlani. Příjemně hřála a mně přišlo jakoby se mi splnil sen, nemohl jsem být šťastnější.
Nakonec jsem to nebyl já kdo po dlouhých minutách zničil to ticho.
,,Nádhera viď? Myslím tohle všechno. Dříve jsem to tak nikdy neměla, vílí emoce jsou jiné než lidské. Ty vaše jsou silnější a musím uznat, že hezčí. Možná ti připadám přecitlivělá, ale mně se to líbí. Jakobych měla všechno pohromadě. Sice při každém sebemenším výkyvu emoce se mi objeví slzy v očích nebo úsměv na tváři, ale jsem šťastná."
Sledovala oblohu a já si připadal jako v nebi, možná jsem i byl.
Lehla si víc ke mně, přehodila mi ruku přes hruď. Hádám, že slyšela můj zběsilý tep.
,,Vy víly jste zvláštní, myslel jsem si, že jste ještě více přecitlivělé."
,,Kdepak, dobré víly znají jen radost a úsměvy, na ostatní emoce jsme byly nuceny zapomenout. I tak si někdy nějaká víla vzpomene a uchýlí se k rozhodnutí, že chce poznat víc a odejde do vašeho světa. Během bouří se nám totiž emoce vrací a já je mám nyní všechny naráz, je to matoucí."
Bylo to zvláštní, emoce pro mě tolik znamenaly, zvlášť v poslední době. Od doby co má matka odešla, stal jsem se citlivějším. Nebylo mi to vždycky příjemné, ale víc jsem se dokázal vcítit do druhých.
,,Mari?"
,,Adriene?"
Nikdy jsem nebyl takhle nervózní, před žádným testem, holkou, nikdy. Tohle bylo jiné, kvůli ní to sem vhánělo magickou atmosféru.
,,Přišel jsem na to nedávno, vlastně dnes ráno, ale zřejmě ti to nevydržím tajit. S tebou mám totiž šanci být dobrý a jen se smát. Znám tě krátce, ale poznávám tě každý den a neustále mě fascinuješ. Je těžké to vyslovit, ale chci, abys to věděla, že jsem se do tebe za ty dny celým svým srdcem zamiloval."
Trochu jsem cítil jak se napjala, měl jsem zavřené oči, strach mi nedovolil je otevřít. Rádce mi bušilo tak rychle jako dostihovému koni a odpověď nikde.
Pak mi poklepala na rameno, její smutný výraz nevěstil nic dobrého, srdce mi spadlo až do žaludku. Byl konec, teď to věděla a já neměl naději, že ke mně něco cítí.
V očích se mi objevily první slzy.
,,Adriene, nebreč prosím. Není to tak jak si myslíš, já jen," odmlčela se a já tušil, že to bude zlé,, já nevím co to znamená milovat."

Pěkné sobotní ráno😏❤ snad vám kapitola zlepšila den, mně totiž přijde, že je strašně cute💖 konečně se nám to začíná trochu zamotávat, ale jen trochu😈