Lehčí než vzduch

🌼XI🌼

,,Počkat, to nechápu."
Byla ticho, zřejmě si uvědomovala něco, co neměla říkat. Nevěřila mi a já to chápal, znala mě teprve pár hodin, ale stalo se toho už tolik.
,,Mari, proč jsi nemohla opustit vaši říši?"
Snažil jsem se ji rozmluvit, ale uzavřela se do sebe. Spatřil jsem v jejích očích slzy.
,,Já- já bych teď potřebovala být sama Adriene." Vykoktala ze sebe a mně se sevřelo srdce, bylo mi líto, že musela s sebou táhnout tak  velké břímě a nemohla, nebo spíš nechtěla se mi svěřit. Byl jsem pro ni nespolehlivý, ničilo mě, že mi nevěřila.
Pomalu jsem se zvedl z postele a odešel na chodbu.
Nejdřív jsem čekal za dveřmi, chtěl jsem vědět jestli brečí, ale nic jsem neslyšel, a tak jsem se vydal na balkon.
Sledoval jsem Paříž, ten výhled se mi naskytl už tolikrát a přesto mě nepřestával udivovat.
Z kapsy jsem vyndal cigaretu a zapálil si. Byl to hrozný zlozvyk, ale naučil mě ho otec. Při neustálém stresu pomáhají cigarety jako dokonalé odreagování.
Potáhl jsem a úplně cítil jak ze mě nikotin odplavuje pryč všechen stres a napětí. Přinášelo mi to jistý druh euforie, jako droga.
Proseděl jsem tam několik hodin a stihl vykouřit téměř celou krabičku.
Pak přišla, lekl jsem se, nebyl jsem zvyklý na něčí přítomnost. Vypadala sklesle, ale nikde žádné stopy po slzách nebo něčem podobném.
,,Adriene, chtěla jsem se omluvit. Chováš se ke mě zdvořile a já to neumím dostatečně ocenit. Chci, aby sis byl vědom toho, že jsem vděčná co jsi pro mě udělal. Ukazuješ mi, že lidé nejsou takoví jak popisují víly, dokáží být i dobrosrdeční."
Trochu jsem se rozkašlal, byl jsem zaskončený, nečekal bych od víly upřímnou omluvu, tedy alespoň podle toho, co jsem slyšel.
,,V pořádku, neměl jsem se tak blbě ptát. Měl jsem vědět, že ti to bude nepříjemné."
Mávla nad tím rukou.
,,Co to tu tak smrdí? Ty jsi něco pálil?"
Hádám, že jsem zrudl až u palce u nohy.
,,To jsou cigarety."
Ukázal jsem na nedopalky zabodnuté v popelníku. Přičichla k nim a pak ke mně, odtáhla se se zhnuseným obličejem.
,,To je nechutné, víš kolik je v tom škodlivých věcí?"
Přikývl jsem, ale jí to nestačilo. Probodla mě pohledem, pokud to bylo možné, cítil jsem její pohled jak mě lechtá vevnitř mého těla.
Znenadání mi položila ruku na hruď, její dlaň byla příjemně teplá a mně se rozbušilo srdce.
Zavřela oči a dál prozkoumávala mé tělo, její ruka slabě zářila. Bylo zajímavé to sledovat, cítil jsem jak ze mě proudí něco zlého, představoval jsem si to jako černý stín.
Marinessa bledla a jakoby vytahovala neviditelný provaz z mé hrudi, její ruka zářila růžovým světlem a já se znovu rozkašal, přestala.
Z plných plic jsem se nadechl, bylo to jiné.
,,Co jsi to udělala?" Nechápavě jsem se na ni kouknul.
,,Vyčistila tě. Víly toho umí víc než si myslíš."
Mrkla na mě a zašla dovnitř.

Takže Marinessa není jen nudná víla, dokáže toho spoustu, to už teď víte😂 ale stále nevěří Adrienovi, proč?
🤔❤