Lehčí než vzduch

🌼XLVII🌼

Nikdy pro mě snad nebylo nic těžšího než odpouštět. Věděl jsem, že za to nemůže, lásce neporučíš, ale cítil jsem se podveden.
Mlčel jsem, zíral do dáli na borovicové lesy a nevěděl co říct.
Po pár hodinách jsem vstal a zamířil k ní, seděla opodál. Celou dobu jsem cítil její upřený pohled na mých zádech.
V mém nitru probíhal boj, jedna část ji chtěla vzít do náruče, okamžitě jí odpustit a žít s ní do konce života, převládala však ta druhá, která si přála trápení, bolest a ničivé ticho.
Přišel jsem za ní se zatnutými dlaněmi. Zatínal jsem čelist a chvíli trvalo než jsem se odvážil jí podívat do očí.
,,Chci zpátky. Pošli mě do mého světa."
Nechtěl jsem, aby to vyznělo tak tvrdě, ale chyběly mi vteřiny do naprostého zhroucení.
Probudil jsem se, pomalu jsem otevřel oči. Byly dvě hodiny ráno, zřejmě snový čas plyne jinak.
Pomalu jsem se zvednul na nohy a vyšel z pokoje. Marinessa pokojně spala dál.
Nevěděl jsem kam mám jít, potřeboval jsem s někým mluvit, ale nikoho jsem neměl. Jakoby se mi v průběhu věku všichni vzdálili.
Rozhodl jsem se jít do tátovi noční zahrady, jak jsem ji nazval s Mari. A byla tu zase, i když jsem na ni nechtěl myslet, musel jsem. Obývala moji hlavu a nechtěla ven. Provázela všechny mé myšlenky, byla v mé hlavě a já si kvůli tomu připadal jako v kleci, nemohl jsem uniknout.
Schoulil jsem se do klubíčka a křečovitě zavřel oči. Musel jsem ji alespoň na chvíli vypustit z hlavy, ale bylo to jako říct srdci ať nebije.
Ve frustraci jsem si přiložil dlaně na spánky a stiskl, marně jsem doufal, že ta psychická bolest přestane.
,,Proč to tak bolí!?" Křičel jsem do tmy, do noční Paříže, řval jsem to hvězdám na obloze, ať každý vidí jaký jsem. Potřeboval jsem někoho kdo by pochopil jak zlomený jsem.
,,Pomoc." Zašeptal jsem do ticha.
Ležel jsem na chladné trávě a sledoval hvězdy, cítil jsem se sám. Srdce mě bolelo. Nikdy bych nikomu nepřál, aby takhle trpěl. Jakoby mě někdo spaloval na místě.
Přestával jsem to zvládat. Měl jsem toho tak akorát dost. Proč první láska nemůže být poslední? Proč láska nutí člověka bolesti?
Slzy mi stékaly z koutků očí a já šeptal hvězdám o svých bolestech.

Skoro jsem na chvíli usnul, skoro. Ke čtvrté hodině ráno jsem to už nezvládal vůbec. Před očima jsem stále měl její tvář když mluvily o lásce mezí ní a Kocourem. Jak mě políbila, nechala ať ve mně vybouchnou všechny emoce a pak řekla, že miluje jiného.
Jen přihodila dřevo do plamenů a pak do nich nalila vodu.
Povzdechl jsem si a vytočil číslo osoby, se kterou jsem pořádný a citlivý hovor vedl naposledy před pěti lety. Nezvedal to, ale byl má poslední naděje.
,,Ahoj tati."

Zdravím😊💖
Taky vám je tak líto Adriena?🤔 ale zase, narozdíl od Potřeby dýchat je Gabriel v pohodě😂😂 kdo četl, může potvrdit.