Lehčí než vzduch

🌼LVII🌼

Chvíli jsem jen paralyzovaně seděl a nemohl se pohnout, brnělo mě celé tělo. Připadal jsem si slabý jen v místě kde jsem měl srdce mě příjemně hřálo.
Už teď se mi stýskalo po její přítomnosti, už teď jsem chtěl ji opět mít v náručí a zůstat tak s ní navždy, ale něco mi v tom bránilo.
Věděl jsem, že jednou se mi vrátí, ale nevěděl jsem kdy.
Marinessa.
Její jméno znělo tak cizokrajně, popisovalo volný vítr letící nad lesy a vůni květinových luk, řekl bych, že má španělský původ, i když její bledá tvář rozhodně nepatřila mezi tradiční španělský vzhled.
Jen při myšlence na její tvář jsem se usmál, přišla mi neobyčejná, něčím vyjímečná, musela mě nějak očarovat, protože mi ukradla srdce, i když nevím jestli jsem si i já získal místo v tom jejím. Jediné co jsem věděl bylo, že se vrátí, ale ani to nebylo jisté.

Stále napůl omámený jsem vstal z postele a našel jsem své tričko na zemi, vzpomněl jsem si jak ho měla na sobě, když jsem k němu přičichl, nevonělo po ní, i když jsem si pamatoval, že voněla nádherně, nepamatuju si jak.
Na zemi ležel také růžový dopis, od mé matky Marinesse, bylo to zvláštní, ten dopis nikdy neodeslala, ale nevím proč ho psala tak ve spěchu. V tom dopise nebylo nic zajímavého, pouhé kecy o nějaké knize. Proč jsem si tedy pořád připadal tak zmatený?

Šel jsem na procházku svého domu, všechno mi ji připomínalo. V ruce jsem stále držel své tričko.

Trvalo mi celý den než jsem se trochu dostal z toho omámení, pomohla tomu studená sprcha a posezení na čerstvém vzduchu. Večeři, objednanou pizzu, jsem si vzal do střešní zahrady a sledoval jak zapadá slunce a na nebi se objevují první hvězdy. Celá Paříž zářila jako zlatý poklad, ale můj pohled byl soustředěný jen a jen na oblohu, jakobych přímo tam cítil její přítomnost. Hvězdy zářily krásněji než celá Paříž, nevím proč, ale ukazovaly něco, čeho jsem si dříve nevšiml a ani teď to neumím pojmenovat. Byly jasnější, jakoby Marinessa nejen vyjasnila můj život, ale celý svět, jakoby přinesla světlo do našich stinných životů.

Ten konec je trochu jakoby umřela😏 no, lidi, zítra nás čeká poslední jedna kapitola (ne nejsou to dvě, omlouvám se)
Alespoň vidíte hloubku Marinessina kouzla, Adrien neví vůbec nic😅
Zítra se dozvíte osudy jednoho zamilovaného mladíka, jehož srdce čeká jen a jen na Marinessu a dozvíte se i co se stalo s jeho milovanou😊 stále tu je přeci naděje na dobrý konec, protože právě naděje umírá poslední😊💖
Je tady ještě vůbec někdo kdo mi věří, že to neskončí špatně?🤔