🌼XVI🌼

993 108 11
                                    

Na denním světle vypadaly jizvy od blesků ještě hůř, byly zarudlé, některé i do fialova a  Marinessina kůže vypadala ještě bledší než obvykle. Dělalo se mi z toho poněkud nevolno.
Už od rána byla tichá, mlčky snědla talíř s cereáliemi a mlékem, odešla zpátky do mého pokoje bez jediného slova. Ani nevím proč, ale bylo mi z toho nanic, jakoby nás ta bouřka rozdělila ještě víc než jsme byli.
To ticho mě užíralo, ničilo mě zevnitř. Prostě jsem potřeboval navázat jakoukoliv konverzaci, ale nešlo to. Mezi námi byl nějaký blok, stěna, která všechny pokusy o koncerzaci měnila v prach.
Povzdechl jsem si a šel umýt nádobí pi snídani. Hlavu jsem měl plnou myšlenek a potřeboval je ze sebe dostat.

Den se přehoupl v odpoledne a já už šílel. Potřeboval jsem se podívat do svého pokoje, ale bál jsem se, že jí tam budu vadit.
Nakonec jsem to nevydržel, vešel jsem do svého pokoje a očekával, že začne mluvit, ale bylo ticho.
,,Poslyš Mari, dlužím ti omluvu za dnešní noc. Neměl jsem to dělat, neměl jsem se dotýkat tvých křídel, nebýt mě, byla by jsi už dávno doma mezi svými ať už tam máš jakoukoli funkci. Jen prosím, nebuď na mě naštvaná, přísahám, že příště to už neudělám, ale když jsem tě včera viděl jak do tebe proudí ty blesky, jak se do tebe vrací energie a najednou jak padáš omráčená do mé náruče, takhle jsem se ještě nikdy nebál. Srdce mi málem vyskočilo z hrudi, musel jsem zkusit všechno, aby ses mi vrátila. Musel jsem mít jistotu, že žiješ."
Ležela na mé posteli, zády ke mně a nedávala nijak na jevo, že poslouchala.
Posmutněl jsem a se svěšenou hlavou jsem se otočil a chtěl odejít pryč. Dveře se přede mnou zabouchly až se mi zježily chlupy na rukou. Byla to sakra velká rána.
Otočil jsem se na ni.
Ruku měla nataženou ke dveřím, křídla bojovně vztyčená a na tváři malý úsměv.

Pěkný pátek😂💖 tak vidíte, nějaká mlčenlivost tu nefunguje😂😘
Děkuju všem za #slaďárna ❤💖

Lehčí než vzduchKde žijí příběhy. Začni objevovat