Po dvou týdnech si Marinessa zvykla. Už nenadávala nad lidským jídlem, nelekala se televize, rádia ani rozhlasu, přestávala ve mně vidět pouhého člověka a byla uvolněnější, smála se a tančila po domě pokaždé když jsem se nedíval, ale stejně jsem se koukal.
Byla tak bezstarostá až jsem jí to záviděl.
Seděl jsem na balkoně a sledoval západ slunce, ty dva týdny života s ní mi dávaly neustálé náměty k přemýšlení.
Proto jsem dokouřil cigaretu a chtěl se odebrat zpět do pokoje, ale dveře mi zatarasila jedna víla.
Usmál jsem se, pohled na ni mi vždycky bral dech.
,,Adriene?"
Měla něco důležitého na srdci, ale bála se to vyslovit. Znal jsem ji už dobře, abych to věděl.
,,Přede mnou se nemusíš bát mluvit maličká."
Pohladil jsem ji po vlasech a ona se na mě podívala vyčítavým pohledem.
,,Víš Adriene, jsem tu s tebou uvězněná už dva týdny, nemohli bychom se jít podívat do ulic? Kamkoliv za stěny tohohle domu."
Na jednu stranu mě to potěšilo, přála si poznat náš svět, ale slovo uvězněná mě zarazilo a musím přiznat, že i zklamalo.
,,Ty se tu se mnou cítíš jako vězeň Mari?"
Nebyla moc zkušená co se lidských pocitů týkalo.
,,Nemůžu zpět do svojí říše Adriene, jsem tu vězeň."
Brněla mě z toho hlava.
,,Jo, chápu tě." Poznamenal jsem ironicky, ale ona to nechápala. Ironie a sarkasmus nebyly silné stránky víl, to jsem už zjistil.
,,Řekla jsem něco?"
Ale zase dovedly zachytit emoce myšlenek a náladu, v tom byla mistr.
,,Ne Mari, jen mi to trochu ublížilo. Chtěl jsem, aby se ti tu líbilo a myslel jsem si, že jsem toho dosáhl. Usmíváš se a tančíš po pokoji vždycky když si myslíš, že se nedívám a ty mi pak po dvou týdnech řekneš, že se cítíš jako vězeň. Promiň, ale trochu mě to ranilo."
Zatvářila se provinile, ne moc, ale v jejích očích jsem poznal, že jí to nedošlo.
Pohladila mě po tváři a mně se rozbušilo srdce.
,,Netušila jsem, že lidé dokáží být takhle citliví, omlouvám se Adriene."
Sklopila oči a nastalo ticho, nikdo nevěděl co má říct.
,,Můžu ti předvést jedno lidské kouzlo?"
Byl jsem zmatený a rázem jsem se ocitl omotaný jejími pažemi.
,,Dává člověku pocit, že na nic není sám a říká se mu objetí."
Není nad pondělním ráno😑
Ale tak snad vám nová kapitola udělala radost😊
ČTEŠ
Lehčí než vzduch
FanficBouřek jsem se vždycky bál, měly v sobě všechno, co mě děsilo. Je lehké změnit názor, když zjistíte, že něčemu tak obrovskému a nebezpečnému vládnou stvoření z jiného světa, tak čistá a plná míru, že je těžké uvěřit, že existují. Ona taková byla a j...
