Lehčí než vzduch

🌼XXXIV🌼

U snídaně bylo ticho, dopoledne bylo ticho.
Nikdy jsem netušil, že by mohlo být ticho tak ohlušující. K večeru jsem to už nezvládal.
,,Mari prosím, netrap se tím. Jsem z toho špatný, že ti nemůžu pomoct. Ani nevíš jak rád bych to udělal."
Přišla ke mně a pohladila mě po tváři. Hned mi to zlepšilo den.
,,Omlouvám se, cítím jakoby na mě ležela tíha celého světa. Měla bych se věnovat tobě."
To mě zahřálo u srdce.
,,Ty mi dáváš přednost?"
Pokrčila rameny, ale bylo mi jasné, že jí to není lhostejné.
,,Nemůžu nic dělat Adriene, nemůžu pomáhat říši. Jsem odkázána jen na váš svět dokud mě někdo nenajde, chtěla bych si to užít, protože potom se sem už nikdy nepodívám."
,,Co když se ti tu zalíbí?"
Tahle otázka byla nebezpečná a málem mi kvůli ní vyskočilo srdce z hrudi.
,,To by přede mnou stálo těžké rozhodnutí."
Žasnul jsem nad tím jak z toho lehce vykličovala, a také mě překvapovalo jak lehkomyslné víly byly. V jednu chvíli vypadaly, že se rozpadnou na prach zármutkem a za sekundu měly úsměv na tváři a tancovaly po pokoji.
,,Nechápu jak to dokážeš hodit tak rychle za hlavu."
,,Rychle je relativní pojem Adriene, teď jsem veselá, ale co zítra, za týden, za měsíc? Proto si užívej dokud jsi šťastný."
Když mluvila o relativních pojmech, v hlavě se mi vynořila dost nezdvořilá ukázka.
,,Mari, mohu se tě zeptat na poněkud osobní otázku?"
Rozzářily se jí oči a přikývla.
,,Jak jsi stará? Tedy, ne že bys vypadala staře, ale zasechl jsem při rozhovorech s Lesliannou a Černým kocourem něco o tisících let, jak dlouho žijí víly?"
Při zmínce o Černém kocourovi jí úsměv zmizel z tváře.
,,Nepočítám kolik mi je Adriene, nemyslím si, že bych to někdy spočítala, ale ve vašich číslech mi je asi šest tisíc let."
Málem jsem vykašlal vlastní plíci když to řekla.
,,Coo?!"
,,To je na dlouho, ale já s Tikki jsme výjimky. Žijeme dokud chceme nebo nespácháme zlo jako třeba zrada, vražda, a tak. U ostatních to je jinak, žijí kolem sto až dvě stě sedmdesáti let."
I tak jdem byl překvapený.
,,Není to někdy nuda?"
Zavrtěla hlavou a obdařila mě jedním z jejích sladkých úsměvů.
,,Vílí život není nuda a když už to začíná vypadat dlouze a jednotvárně, přimotá se ti do života blonďatý kluk, který o dívkách neví ani ň."
,,Tak mě uč, řekni mi vaše tajemství."
,,Co za to?"
Nadzvedl jsem obočí, chtěla si hrát?
,,Všechno co budeš chtít."
Přišla ke mně až nesnesitelně blízko a podmanivě mi zašeptala do ucha slova, ze kterých mě mrazí i teď.
,,Nauč mě cítit lásku."

Zdravím😊 doufám, že vám to alespoň trochu zlepšilo náladu. ❤ Tenhle příběh totiž začíná být mírné psycho soudě vašich komentářů😂