Lehčí než vzduch

🌼VII🌼

Její jméno působilo zvláštně, nikdy jsem takové neslyšel. Byl v něm nádech čehosi neznámého a neuvěřitelně přitažlivého.
Pak tu byl její hlas, přímo andělský ton. Neřekla více než pár slov, ale ihned jsem potřeboval slyšet víc, přesto jsem na ní nechtěl tlačit. Věděl jsem, že se mi časem otevře sama. Byla totiž jako poupě, musell jsem počkat na vzájemnou důvěru a až pak rozkvete, tehdy se otevře a vypustí svá tajemství.
Stále mi však tolik myšlenek vrtalo hlavou, připadal jsem si, jako bych každou vteřinu měl vybuchnout.
,,Kdo jsi Marinesso?"
Její jméno v mých ústech bylo zvláštní, bylo cítit po lesních jahodách, kolem ní byla jen samá tajemství.
Její modré oči se podívaly mým směrem, musel jsem se usmát, něco tak nádherného, živého a modrého jsem někdy neviděl. Měl jsem chuť Marinessu obejmout a už ji nikdo nepustit.
,,Jsem víla." Na ukázku zamávala křídly a opět je složila.
,,Páni, mám v pokoji vílu a pokud mohu poznamenat, nádhernou vílu."
Zavrtěla hlavou, ale nemluvila dál, stále tu byl strach. Sklonila oči zpět k podlaze, zaleskly se jí tam slzy a mě hned bylo do pláče.
,,Prosím nebreč, všechno bude dobré ať už je to cokoliv." Snažil jsem se o povzbudivý hlas. Chtěl jsem k ní jít blíž, ale odtáhla se. Věděla jak ničit srdce.
,,Nebude nic dobré, ty jsi jen hloupý člověk, ty nechápeš."
Posmutněl jsem, byl jsem pro jen člověk, ničím nezajímavý.
,,Možná, ale zkus mi věřit Marinesso, ne všichni lidé jsou stejní, někteří ubližují, jiní chrání a já chci být ten druhý."
Postupoval jsem blíž a ona na chvíli přestala vzlykat.
,,Jak bys chtěl pomoci? Nemůžeš mě vrátit zpátky, nic o našem světě nevíte."
,,To máš pravdu, nevím kdo jsi, odkud jsi přišla, ale mohu ti pomoci po lidsku. Myslím si, že malé objetí pomáhá."
,,Objetí? To je nějaké kouzlo? Myslela jsem, že lidé neumí kouzla."
V mírném úsměvu jsem kroutil hlavou, byla naivní. Možná takové byly všechny víly.
,,Objetí je způsob utěšení lidí, stačí danému člověku věřit a zůstat v objetí dokud se ti neudělá líp."
,,To zní jako mocné kouzlo."
,,Neumíme kouzla, ale nech mě tě obejmout."
,,Nebude to bolet?"
,,Slibuju, jen se ti uleví, neponeseš ten smutek sama."
Mlčela, nikdy by mě nenapadlo, že budu muset vysvětlovat, co to znamená objetí. A už vůbec bych nečekal, že budu jednou objímat vílu.
Cítil jsem z ní ten strach, věděl jsem, že musí být nervózní.
Jak jsem se začal přibližovat, úplně jsem cítil jak se napjala. Viděl jsem její slzy ve tváři a povzbudivě se usmál, potřebovala naději.
Když se naše těla dotkla, projel mnou elektrický proud. Stála jako socha, jen na hrudi jsme cítil její splašené srdce, pak mi váhavě položila ruce na záda a vydechla.
Dokázala to a já nemohl uvěřit, že mě objímá víla.

Zdravím💖 vítejte u dnešní kapitoly, taková cute😊
Chtěla jsem vám jen říct, že pokud vás nebaví čekání na další kapitolu😂 tak píšu dva společné příběhy❤

Nádech věčného života
niashanoe na jejím profilu
DragaMaraka
SimonHeinige

Zlodějka moci
Zuzi206 na jejím profilu

Budeme rádi za všechny voty, komentáře a follows😊😏💖
#noReklama