Lehčí než vzduch

🌼XXXI🌼

Přecházel jsem po černém sále a přemýšlel. Byl jsem tu sám, nikdo jiný tu kromě mě být nemohl, opatřil jsem celou věž kouzly.
Nakonec se přede mnou v mihotavém světle objevila černá postava, kolem ní se pomalu linul zelený kouř a vytvářel tak jakýsi opar. Vzduch byl cítit plísní a zatuchlinou.
,,Zjistil jsi něco nového?"
Jen přikývl, už dlouho jsem neslyšel jeho hlas, mluvil mi v hlavě, ale jinak nevydal ani hlásku. Možná kvůli tomu, že jsem mu kdysi dávno nechal vyříznout jazyk, špatné rozhodnutí, stále mi ho vyčítal.
,,Zjisstil jssem sspousstu informací pane. Vílí říše je osslabená, sstalo se něco vážného, protože hranice sse zdají průchodné. Nikdo nám nyní nezabrání v invazi."
Jeho hlas v hlavě mě štval, schválně dával důraz na ,,s,, a jen mě tím rozčiloval.
,,Jak jsi na to přišel?"
,,Máme všude špehy pane, zjisstili dobré zprávy, nikde žádná hlídka ani magická sstěna."
,,To je skvělá zpráva! Přímo dokonalá. Začni svolávat vojska, najdi generály, vycvič vrahy, najdi draky, osedlej bojové lvy, zacvič mágy, vybav lučistníky, naverbuj letce. Do dvou týdnů zaútočíme. Máme volné hranice."
Přes celou věž se nesl můj ďábelský smích, nesl se temnými končinami a probouzel k životu bytosti, které poklidně spaly tisíce let. Nastal konec vílí říše.

Šel jsem po točitých schodech až do malé komnaty, která vypadala jako ložnice, postel, stolek a svíčky, malá knihovna a dveře do koupelny. Zatáhl jsem za jednu z mnoha knih a vešel do tajné místnosti bez oken. Byl tam obrázek květiny, růžové a na takovém místě nečekané. Svíčka hořela a házela kolem sebe zlověstný stín. Zavřel jsem oči a představil si ji, ucítil jsem místo, kde kdysi bylo srdce.
Zhmotnila se přede mnou, bledší než kdy jindy, ale křídla hrdě narovnaná a zlý pohled.
,,Necháváš volné hranice Marinesso? Odvážný tah." Samolibě jsem se usmál.
Neodpověděla, vypadala, že nežije, připomínala sochu.
,,Že bych po pěti tisíci letech opět spatřil bledou tvář královny víl naživo?"
Zamrkala, jakoby procitla, ale okamžitě je zase zavřela když mě uviděla. Nemohla uvěřit svým očím a o to víc mě těšil ten její výraz. Přišel jsem k ní a dotknul se její bledé tváře, bylo to neskutečné.
,,To není možné, byl jsi zbaven mocných kouzel!"
,,Ale zlo si vždycky najde cestu, ke komukoliv, nemám pravdu?"
Mrknul jsem na ni a ještě víc ji vytočil.
,,Co chceš?!"
,,Tebe a celou tvoji říši."
,,Ty zrádce, nikdy nedovolím, aby ses dotknul jediné mé víly. Zastavím tě a tentokrát bych pro říši i zabila. I kdyby mě to stálo život."
,,Copak copak, ty jsi už zapomněla jak to bylo posledně? Myslel jsem si, že pět tisíc let není pro tebe dlouhá doba."
,,Nevím na co bych měla vzpomínat ty zrádce, vím, že jsi prolhaný a krutý vrah!"
Kolem jejích končetin jsem vykouzlil okovy a nebezpečně je stáhnul, zasyčela bolestí.
,,Dávej si pozor na jazyk, za pár týdnů jsem u tebe a garantuji ti, že si vzpomeneš."

Zdravím, ne, neocitli jste se nějakou náhodou u jiného příběhu😊😈 jen trošku komplikuju poměry jako by to už nebylo dost😊💖