Začaly se mi třást ruce a nohy, byl jsem bledší než Marinessa, bylo mi špatně od žaludku. Tekly mi slzy, přes které jsem ji neviděl, možná to tak bylo lepší. Schoulil jsem se do klubíčka a snažil se zmírnit tu bolest, která mi projížděla hrudníkem.
Neměl jsem slova, vlastně v tuhle chvíli jsem s ní nechtěl mluvit do konce života.
,,Adriene," její hlas působil hodně z dálky, byl milý, ale já ho nevnímal, zněl mi jako hlas nejhoršího člověka na světě: ,,prosím, vyslechni mě. Vím, že tě to ranilo tak hluboce, že to zřejmě nic nespraví. Chtěla bych ti něco říct ještě předtím než nade mnou zanevřeš navždycky. Chtěla bych ti říct jak to vlastně bylo, protože na to máš právo."
I když jsem se tomu bránil, to zoufalství s lítost v jejím hlase, ta touha po pravdě. Sama se mi otevírala, v něčem tak bolestivém jako byla láska. Ačkoliv jsem nechtěl slyšet ani slovo, byl jsem nucen poslouchat.
,,Byl jsi tam se mnou, pokaždé jsi v tý věži byl a všechno slyšel. Nyní už zřejmě chápeš výsměch Černého kocoura. Abych věci uvedla na pravou míru, před několika tisíci lety to bylo jiné, neexistovaly Temné končiny a celé říši vládli dva vládci. Beruška a Kocour. Zatímco jeden udržoval mír a harmonii, druhý bezpečí a ochranu. Tehdy to bylo všechno dokonalé. Já s Kocourem jsme poznali něco nového, co vílám i přes všechny emoce bylo skryté. Zamilovali jsme se. Ještě dnes si pamatuju každou naši schůzku, každé slovo a dotek. Pamatuju si tn divný pocit v břiše a jaké to je mít hlavu v oblacích. Nebudu tě tu zatěžovat bolestnými detaily, i tak to musí být pro tebe těžké. A tak jsme udržovali říši v harmonii, všichni byli šťastní, bezstarostní a ukázalo se, že někteří až moc. Kocour s pár kamarády začali objevovat nová, nebezpečná kouzla. Zahrávali si se změnou duše, skrytím jména, vyvoláním kouzelné podstaty, stvořením mága a všechno se jim povedlo. Dokonce i mě naučil nějaká kouzla jak jsi mohl vidět ostatně hned první den, snažila jsem se ti tvoji kouzelnou podstatu vzít. Také jsme pomocí nich vytvořili mágy a dali jim část naší moci. To byl první zlom, který naznačil, že je něco špatně. Kocour přestával nacházet mocná kouzla, která by po pár set letech nezvládnul až pak jednoho dne narazil na kouzelnické dno. Našel kouzlo tak zlé, těžké, podlé a vzácné, že mu to trvalo stovky let než zjistil jak na něj, ale nikdy se mu to nepodařilo. Nikdy za šest tisíc let existence vílí říše. Já věděla o následcích kouzla celou dobu, četla jsem staré svitky, ale radila se i s Panem. Nakonec jsem musela v říši zavést zákaz silných kouzel, bylo to pro dobro říše, ale on pokračoval, protože byl na stejné úrovni jako já, zákony na něj neplatily. Jedné noci mi do pokoje vtrhla Tikki s tím, že Kocour společně s jeho přítelem Plaggem zorganizovali povstání, snažili se mě zabít. S Kocourem jsem se pohádala, došlo i v souboji na kouzla a já ho tehdy zasáhla, přesně do míst srdce. Možná to zapříčinilo jeho zlost a to, že uprchli z říše za hranice. Takto vznikly Temné končiny, ale Kocour mě i přesto miloval, věděl to a snažil se najít způsob jak to umlčet. Tehdy jsem ho zasáhla právě vlastní podstatou a způsobila mu tu bolest, kterou jsem cítila. Upadl do transu, tisíce let bolesti bez možnosti se nadechnout. Možná to tehdy bylo jediné řešení, ale když to vidím zpětně, strašný nápad. Ovládnul kouzelnické dno, to kouzlo, které mělo být zapomenuto, právě to mi sdělil ve snu, smál se mi, protože ví, že já bych to nedokázala. Za tisíce let transu z něj kousek mé podstaty vysál to dobré, zbyla černá duše, prohnilá bytost, která si na lásku nepamatuje. Znamená to, že jestli ho máme zničit, musíme zabít jeho dvě duše. Ta dobrá však může žít u nás ve vílí říši, protože je dobrá, až moc dobrá, může to být kdokoliv. Navíc jako víly nemůžeme zabít, pokud ano, zemřeme. Byla bych schopna to udělat, ale jen jednou, pak bych zemřela. Tikki by mohla zabít jeho druhou polovinu, ale co pak s Plaggem? Nemůžu chtít po vílách, aby bojovaly za něco co nesmí, co neznají, nemůžu to po nich chtít. Je to můj boj."
Mluvila asi půl hodiny, lámal se jí hlas, ale já byl jako mimo tělo. Slyšel jsem její hlas z dálky a pomalu ze mě vyprchávala veškerá zlost.
,,Teď už chápeš, snad. I já si můžu přiznat, že jsem odebráním emocí jen uškodila. Tisíce let jsem zapomínala na něco tak nádherného, emoci, chovanou bohužel ke špatné osobě. Povedlo se mi to a já zahořkla nad Černým kocourem. Když jsem tě tehdy spatřila poprvé, lekla jsem se, nevěděla jsem kde jsem a pak se tě snažila zabít. Věděla jsem, že bude jen otázkou času než moje tisíciletá snaha přijde vniveč."
Taky už brečela, ona měla hlubší důvod, protože si myslela, že zklamala. Mnou létaly myšlenky jako hurikán, všechny směřovaly jen k jednomu. Byla se mnou Marinessa jen kvůli staré lásce k Černému kocourovi?
,,Když jsem tě dnes viděla jak tam stojíš s rukama ledabyle u těla, vlasy barvy zlata a malý úsměv, uvědomila jsem si, že jsem slabá, ale bojovat musím. Jestli se totiž Černý kocour dostane k moci, žádná láska nebude."
Tahle kapitola mě málem stála život😂 má skoro 900 slov (885) 😏💪 máte tu kousek Marinessiny minulosti, zajímavé ne?🤔💖
Jen jsem chtěla poděkovat za 4K💖
Dosáhli jsme toho spolu už hodně👑 btw, začínáme pomalu dojíždět do konce😊
ČTEŠ
Lehčí než vzduch
FanfictionBouřek jsem se vždycky bál, měly v sobě všechno, co mě děsilo. Je lehké změnit názor, když zjistíte, že něčemu tak obrovskému a nebezpečnému vládnou stvoření z jiného světa, tak čistá a plná míru, že je těžké uvěřit, že existují. Ona taková byla a j...
