Lehčí než vzduch

🌼LVI🌼

,,Nikdy nezapomenu co jsi pro mě udělal Adriene, mohl jsi mě nechat napospas lidem, ale neudělal jsi to. V mých očích již nejdou lidé zlí. Někteří mají čistější úmysly než víly."
Tak láskyplně se na mě podívala.
,,Můžu provést jedno lidské kouzlo, které zlepšuje náladu?"
Neodpověděla, místo toho mě vzala do pevného objetí, které toho řeklo víc, než kdybychom mluvili.
Nevím jak dlouho jsme se objímali, Marinessina kůže byla studená a úplně bílá, bál jsem se o ni víc než o sebe.
,,Slibuju, že pokud vyhrajeme, přijdu za tebou a pokusím se oživit alespoň nějaké tvé vzpomínky."
Pohladila mě po tváři a pustila mě, čímž krásné objetí skončilo.
,,Pokud to bude bolet, omlouvám se." Že bych na její bledé tváři zahlédl slzy? Byly průhledné a třpytily se jako diamanty. Na vílách bylo kouzelné všechno.

Její oči zbělaly, bylo to přesně jako tehdy když mě napadla a chtěla mi vzít kouzelnou podstatu. Pomalu začalo zářit celé její tělo, vznesla se do vzduchu a já si musel zakrýt oči. I tak byla oslňující, ale kouzelná. Tak moc jsem si přál ji vidět při boji, jak zvítězí nad Černým kocourem a jak mi to hrdě oznamuje. Přál jsem si prodloužit náš společný čas, bylo ho tak málo.
Začala vysílat bílé paprsky světla, které mě ovíjely až se mi jeden dostal do hrudi, opět jsem mohl vidět všechny své orgány, jak mělce dýchají mé plíce a jak zběsile mi buší srdce. Šla ještě dále, do koutu mého těla, který jsem neznal, zatajil jsem dech když se mnou jeden z paprsků začal doslova prohrabávat. Bolelo to, bylo to jako vytahování a znovu zapíchávání třísky, ale obrovské třísky, tlusté jako ruka. Křečovitě jsem zavřel oči, ta bolest na hrudi neustupovala. Nechtěl jsem křičet, aby si Marinessa nemyslela, že mi ubližuje. Tohle všechno jsem dělal kvůli ní, byl jsem ochotný to všechno podstoupit.
Jedno ze světelných chapadel se v mém těle o něco zaháklo a začalo se s tím přetahovat, skoro jsem si přišel, že mi někdo vytahuje vnitřnosti zaživa.
Oči jsem držel pevně zavřené, protože ta záře byla oslepující.
Cítil jsem jak mě něco opouští, kousek mě, o kterém jsem dlouhá léta nevěděl, že mám.
Otevřel jsem oči, Marinessa pohybovala rukama a ovládala světelné paprsky, které vířily kolem její hlavy. Záře bylo méně, jen z mé hrudní pomalu vystupovalo cosi bílého, jako duch. Nemusel jsem být nějak chytrý, abych poznal duši.
Nakonec duše povolila, tentokrát jsem výkřik neudržel. Fascinován jsem sledoval jak se bílá zářivá hmota mění na postavu a mizí v nicotě.
Nakonec zbyl Marinesse poslední světelný paprsek, tím se mi ještě jednou dostala pod kůži a dotkla se mého srdce, zazářilo to tak silně, že jsem zavřel oči a nechal je zavřené dlouhou, protože mě nesnesitelně pálily.
Když jsem je po několika minutách otevřel, byla pryč.

A je to tady, po několika týdnech je Marinessa pryč, přichází na řadu dlouhé čekání🤔 já zítra odjíždím na tábor a chybí tři kapitoly do konce, to zní jako slušná výzva😂 jen chci říct, že téhle příběh miluju a ať už se stane cokoliv, doufám, že i vám se dostal pod kůži💖