Lehčí než vzduch

🌼LI🌼

Zhluboka jsem se nadechl, otevřel jsem oči a posadil se. Dech jsem měl zrychlený, potil jsem se a nemohl jsem uvěřit tomu, co se právě stalo. Sám od sebe jsem navštívil Černého kocoura, utvrdil jsem se v tom, že já jsem ta druhá polovina jeho bytosti, kterou potřebuje Marinessa zabít a zjistil jsem, že až na vlasy vypadám jako on.
Svítalo, bylo ještě brzy ráno, ale já už to nezvládal. Nohy se mi třásly, skoro jsem ani nemohl stát a pomalu jsem sešel schody do otcovy pracovny.
Připadal jsem si děsně slabý, na pokraji sil, tak tak jsem došel ke dveřím do svého pokoje, ale jakmile jsem je otevřel, vyletěla na mě Marinessa, byla bledší než obvykle, skoro průhledná. Nebýt toho, že nevážila víc než pírko, zřejmě bych ji neunesl. Objala mě a odmítala se mě pustit, já jí to nedokázal opětovat.
,,Adriene!! Strašně jsem se o tebe bála! Prosím odpusť mi, nebo se na mě alespoň podívej."
Sledoval jsem raději lem svého trička.
Bezeslova jsem ji odstrčil a se vší opatrností ji postavil na podlahu jakoby byla nějaká stará váza z šestnáctého století.
,,Nepřibližuj se ke mně!! Jsem zrůda! Nechci ti ublížit Mari, ale nejde to!!  Jsem monstrum, běž ode mě dál!!"  S každým slovem jsem zvyšoval hlas.
Nechápavě na mě koukala, já na ni křičel, i když jsem nechtěl. Musel jsem se od ní držet dál, protože kvůli mně ji Černý kocour našel. Utekl jsem od ní na druhou stranu chodby.
,,Adriene, co se stalo?"
,,Nepřibližuj se!" Natáhl jsem ruce před sobě a sesul se na podlahu, jakmile se ke mně přiblížila začal jsem hlasitě vřeštět. Zacpala si uši, nepoznával jsem se. Takové zvuky jsem nikdy neslyšel, jakoby se ve mně opravdu probouzelo monstrum.
,,Ty to nechápeš, jsem zrůda!!"
Křičel jsem na ni, vyřval si hlasivky, ale i potom jsem křičel. Tekly jí slzy po tvářích, byla zmatená.
Nevím jestli mi víc lámalo srdce ta skutečnost, že na ni křičím nebo to, že jsem pro ni nebezpečný a nikdy se k ní nesmím přiblížit. Rvalo mě to na dvě poloviny, už dávno jsem přestal řvát, ale stále jsem ten hlas slyšel, ten strašlivý řev. Přitiskl jsem si ruce k hlavě a snažil se je dostat ven, drtil jsem si hlavu v silném stisku, ale nic nepomáhalo. Schoulil jsem do klubíčka a odmítal se na ni podívat.
Víly mě připravovaly o rozum.
,,Řekneš mi proč jsi začal tak křičet?" Vzhlédl jsem a uviděl ji kousek nad sebou. Přikrčil jsem se a zavrtěl hlavou. V jejích očích se odrážely její pocity, byla vystrašená a bezradná. Bylo na ní vidět jak mě jí je líto, jak by mi ráda pomohla, ale neví jak.
Pohladila mě po tváři, vnímal jsem to jen okrajově, hlavou mi vířilo tisíc myšlenek.
,,Běž ode mě Marinesso! Nechci ti ublížit!"
,,Proč bys mi ubližoval? Adriene, vzpamatuj se, ty mi neubližuješ, ale chráníš."
Vzala si moji hlavu do objetí, i když jsem se bránil, miloval jsem ji.
,,Běž, prosím." Zašeptal jsem naléhavě a rozbrečel se. Byto teprve půl šesté a já už byl zhroucený v její náruči.
,,Jsem monstrum." Nemohl jsem mluvit, hlasivky mi vypověděly službu.
,,Nejsi." Zašeptala mi do vlasů a drobnými kouzly mě uklidňovala.
,,Zjistil jsem pravdu, má matka byla víla, zabila se kvůli mně a za všechno můžu já. Kvůli mně tě našel Černý kocour, má matka byla jeho druhá polovina a teď to jsem já."

Zdravím💖😂 takový pěkný den dnes, proč ho neukončit trochu akčně?😏
Ne nebojte, za pár dní už budete vědět jak to dopadlo😊❤