Lehčí než vzduch

🌼XXVII🌼

,,Už můžeš otevřít oči."
Pomalu je otevřela, hned se v nich odrazily všechny ty hvězdy.
Vydechla, sledovala trávu a květiny okolo, při pohledu na hvězdy na obloze se jí tajil dech. Věnovala mě, obloze a celému světu tak krásný úsměv až se mi málem podlomila kolena a zastavilo srdce.
Sedl jsem si do trávy a ona mě následovala, lehla si a stáhla mě vedle sebe.
,,Jsou krásné viď?"
,,Bolí to."
Nechápal jsem.
,,Co? Stalo se něco?"
Zavrtěla hlavou, ale vypadala zničeně.
,,Bolí mě pohled na oblohu, protože nevidíme ani třetinu toho co můžeme, znečišťujete ovzduší a oblohu, oceány a přírodu, ničíte sebe." Povzdechla si.
,,Chtěl bych vidět oblohu tam u vás, musí to být neskutečné, celý váš svět musí být takový."
,,To je pěkné přání."
Chytla mě za ruku, ještěže byla tma. Slyšel jsem jak se hluboce nadechla a druhou ruku natáhla k obloze. Vyšla z ní taková bílá mlha a letěla do dálky, dál a dál až se mi ztratila z očí.
Sledoval jsem to se zatajeným dechem.
Pak to přišlo a já ani nedokážu popsat jaké to bylo. Obloha ztmavla, objevily se další hvězdy a ty další začaly více zářit, jakoby obloha obživla. Třpytily se a mě to zahřálo u srdce, bylo to neskutečné.
,,Páni, tohle je vaše obloha?"
,,Z větší části ano, ale my máme i barevné hvězdy, mlhoviny a galaxie."
,,I tohle je krásné."
,,To ano, tvé přání se mi líbilo, bylo čisté a ze srdce, taková se plní."
,,Víly toho opravdu umí spoustu."
Mlčela a užívala si pohled na oblohu.
,,Koukej, tamhle je Kasiopea, strážkyně noční oblohy. Víla, která nás chrání v nejtemnějších chvílích."
Ukázala na souhvězdí ve tvaru dvojitého V.
,,Vy jste všude."
,,Je to z věští části legenda, ale pěkná."
,,Legenda o tobě by byla hezčí, o Marinesse, víle, která žila v lidském světě."
,,To není příběh na vyprávění." Posmutněla.
,,Já bych ho poslouchal."
Mile se na mě usmála.
,,Ukaž mi nějaká další souhvězdí."
,,Tamhle to dlouhé, kousek od Kasiopeii je drak, strážce míru. A tamhle více vlevo je lyra, jejíž tóny můžeš slyšet na našich květinových polích za úplňku, to nám hrají stromy pro radost."
,,Proč mě váš svět tak fascinuje? Skoro mě mrzí, že musím žít tady."
Sedla si a počkala až se taky usadím.
,,Jednou tě tam vezmu, slibuju."
Pohladila mě po tváři a já měl to stejné nutkání jako na Eiffelově věži.
,,Možná je to světlem té nádherné oblohy, možná za to můžeš ty."
Podepřel jsem jí bradu rukou a pomalu se k ní naklonil, tenhle okamžik jsem si hodlal vychutnat a za žádnou cenu o něj nechtěl přijít. Ona byla jako v transu, nehýbala se, zavřela oči a nechala mě ať jemně spojím naše rty.

Haaj gaajs!😊💖 kdo má radost? Ještě není ani třicátá kapitola a Adrien už jede😂💪💖 to by mohlo trochu vykompenzovat ty kapitoly předtím😏❤