Lehčí než vzduch

🌼II🌼

Jen jsem stál a zíral na ni, nehnul jsem se a koukal na ty dvě křídla jak je vláčí po zemi, když ode mě couvala.
,,Ne! Nemusíš se mě bát, já ti nechci ublížit!" Natáhl jsem k ní ruku a jemně zavadil o kousek jejího křídla, znovu.

Stál jsem na louce, nekonečná zelená pláň s miliony květů různých barev. Svítilo slunce, na nebi nebyl ani mráček a vůbec nechápu jak jsem se zde ocitl. Nebyl jsem nikde kde jsem to znal, bylo to tu tak jiné. Nikde ani stopa po civilizaci, po jediné lidské bytosti. Dal jsem se do kroku, nikde jsme neviděl nic jiného než barevnou planinu. Vonělo to tam a okolo mě létaly včely jedna za druhou. Zaznamenal jsem neznámý pocit, byl jsem plný radosti, štěstí, míru. Nechápal jsem to, bylo to jako oprostit se od všech všedních problémů a jen se vznášet, bylo to úžasné.
,,Adriene? Jsi to ty můj chlapče?"
Otočil jsem se za hlasem a hned v té osobě poznal svou matku, byla nádherná. Zlaté lokny jí padaly ledabyle přes záda a ramena, byla okouzlující, chápu proč se do ní tehdy otec zamiloval.
,,Mami? Co tu děláš?"
,,Nemůžu už ani trávit čas se svým synem? Musíš mi toho spoustu říct." Chytila mě za rameno a vedla mě po louce do neznáma. Připadal jsem si zmatený, má matka byla mrtvá, musel to být sen, ale cítil jsem všechno. Cítil jsem vítr ve vlasech, květiny, slunce na kůži, matčin dotek na ruce, bylo to tak opravdové.
,,Jak se ti daří Adriene? Nehorázně jsi vyrostl."
Její láskyplný pohled mi chyběl. Ona mi scházela.
,,Dobře, ale chybíš mi."
,,A co Gabriel? Je na tebe hodný?"
Zrejme věděla jaký je.
,,Změnil se mami, několik let nad tvou smrtí truchlil a bál se mi podívat do tváře, aby nezahlédl kousek tebe, ale pár let zpátky se v něm něco zlomilo. Omluvil se mi a dlouze si se mnou o všem promluvil. Po menší hádce si vzal Nathalie, jeho asistentku a teď spolu jezdí po světě, ale hádám, že mu pořád chybíš, vždycky se kouká tak toužebně na tvůj portrét."
Objal jsem ji a snažil se zahnat slzy.
,,To je dobře, Nathalie je hodná a poctivá žena. Věřím, že se budeš mít dobře. Jednou se ti i otec otevře úplně a řekne ti všechno, co tehdy řekl mě. Musíš být trpělivý, jednou i ty poznáš někoho, koho nebudeš chtít ztratit a nedovedeš si bez něj představit život. Já neměla na výběr Adriene, musíš pochopit, že ne vždycky mají lidé na vybranou."
,,Já vím a jsem rád, že s tebou mohu mluvit mami. Je úžasné tě znovu vidět. Chtěl bych ti toho tolik říct."
Posmutněla. Nějak jsem poznal, že mě znovu opouští, mizela a s ní i louka, zpěv ptáků vystřídaly hromy a blesky.

Zhluboka jsem se nadechl a posadil, byl jsem na zemi, spocený a ztěžka jsem oddechoval.
Ta dívka seděla na stejném místě, daleko ode mě a ostražitě mě sledovala.
,,To jsi udělala ty?"

Zdravím😊 máme tu další kapitolu💖 Chtěli byste se také setkat s někým kdo už není mezi námi? 🤔