Lehčí než vzduch

🌼XXIII🌼

,,Tamhle je můj dům."
Ukazoval jsem na bílou vílu hned u parku a ona se nakláněla, aby ji viděla.
,,Paříž je obrovská a nádherná."
Není hezčí než ty, dodal jsem v duchu.
,,Viď že zajdeme i do skleněné pyramidy?"
Udělala na mě prosebný pohled, neodolal jsem jí i tak, natož když se tvářila takhle.
,,Samozřejmě Mari, pro tebe cokoliv."
Zářivě se usmívala a chodila od zábradlí zábradlí, rozhlížela se kolem dokola.
,,Jediné co mi na Paříži vadí je to, že je tu málo zeleně. Všude jen domy a stromů málo, tam kde bydlíš ty ,to ještě jde, ale tam u těch vysokých domů."
Ukázala do zadu na několik paneláků.
,,Vím, že to pro tebe jako ochránce přírody musí být těžké Mari, ale lidé nepotřebují tolik kytek, proto staví ty budovy, musí někde bydlet, pracovat, jíst a trávit svůj volný čas. Vy sice žijete ve stromech, ale lidé milují architekturu, pomocí ní se vyjadřují. Je to součást naší kultury, ale i tak se snažíme zbylou přírodu chránit."
,,To je pěkné, ale už vím proč Pan opustil vaši zemi, chtěl čistotu a nevinnost a harmonii."
Přikývl jsem na souhlas.
Až teď jsem si uvědomil, že jsme tu zůstali sami, jen já a Marinessa.
,,Mari, dolů budeme muset jít po svých, vedou sem schody."
,,Mně to nevadí, ráda se projdu a pokochám se tímhle nezapomenutelným výhledem."
Stál jsem za ní, znenadání se otočila a vrazila do mě až zavrávorala, ale byl jsem tu pro ni jako pravý gentleman a ladně ji chytil dříve než se její jediný vlas dotknul země.
,,Hrdino."
Usmála se a zpříma se mi koukala do očí, já se v těch jejích topil, byly jako vodní vír.
Jak se v nich odráželo zapadající slunce, bylo to jako tisíce malých zlatých úlomků.
Už dávno jsem se v jejích očích ztratil a pomalu se k ní přibližoval, přál jsem si naše rty spojit, pomalu zavřela oči a já věděl, že to bude dokonalé, ale v poslední chvíli mě zastavila.

Hlavně z hluboka dýchejte a neuchylujte se k ukvapeným závěrům😓😂 kdyžtak chci alespoň tři minuty náskok😊🙏