Lehčí než vzduch

🌼XLV🌼

Odtáhl jsem se, byl jsem zmatený, okouzlený, naprosto rozhozený, srdce mi bilo až málem vyskočilo z hrudi, prsty mi brněly a došla mi slova.
Ona se na mě koukala naprosto normálně, jakoby to dělala každý den.
Nikdo nic neříkal, bylo trapné ticho, ale já nedokázal nic vymyslet. Prostě jsem tam stál a nedokázal se s tím vypořádat. Měl bych být šťastný a někde hluboko uvnitř jsem byl, ale má druhá stránka věděla, že se Mari bude muset vrátit, že bude muset bojovat se svým národem proti černému kocourovi. Bude mě muset opustit a bude to lepší když to zlomí srdce jen mně.

Podlomily se mi nohy a já klesnul na zem mezi květiny. Mari odešla opodál a sedla si zády ke mně. Ze snu se začínala stávat noční můra. Nehodlal jsem to nechat zajít ještě dál. Pomalu jsem se k ní plížil.
Srdce mi dělalo kotrmelce a já si to už párkrát rozmyslel, ale něco ve mně přeci jen zvítězilo.
Poklepal jsem jí na rameno.
,,Mari, jsi v pořádku?"
Mlčela, ani se na mě nepodívala. Poznal jsem, že toho lituje, a že brečí.
,,Prosím, nebreč. Ať už to je z jakéhokoliv důvodu, nesnesu ten pohled. Raději mě pošli zpátky do našeho světa a nech mě snít si vlastní sen. Když budu vědět, že se ti tu nic nestane, zvládnu to."
Sedl jsem si vedle ní a položil svoji ruku na koleno. Náš dotek mnou projel jako elektřina.
,,To je dobré, Adriene. Nemusíš chodit spát a ani opouštět říši. Spíš já se tu chovám nevhodně."
Dotklo se mě to.
,,Ty svůj čin považuješ za nevhodný, ale mně jsi to dovolila?"
Začínal jsem propadat zoufalství. Ona se rozbrečela ještě víc.
,,Zklamala jsem!"
Přitáhla si kolena k sobě a nechala mohutné vzlyky ať otřásají jejím tělem. Ani nedokážu popsat ten pocit na hrudi a v břiše když jsem to viděl.
,,Mari, nechceš mi něco říct?"
Přisedl jsem k ní blíž.
,,Jsem zrádce, Adriene. Zradila jsem říši, budu muset zemřít."
To mnou trhlo jako obrovský poryv větru.
,,Protože jsi mě políbila? Vždyť já tě políbil tolikrát!"
Dvakrát?
,,Ty to nechápeš, nemůžeš to pochopit a nemám ti to za zlé."
,,Tak co je špatně?"
,,Přísahala jsem na svoje jméno i život, že se odprostím od citů a oprostím celý svůj lid. Složila jsem tuto posvátnou přísahu, abych se do něj už nikdy nezamilovala, ale ty mi ho začínáš připomínat častěji a častěji. Na té louce jsi byl neodolatelný, takový jakého jsem ho vždycky chtěla."

Chvíli mi trvalo než jsem to pochopil, ale dávalo to smysl. Proč to sakra dávalo tak skvělý smysl!? Proč to do sebe takhle zapadlo?! Připadal jsem si jako by mi někdo zabodl něco tupého do srdce.
,,Takže.."
Nemohl jsem dál.
Přikývla.
,,Milovala jsem se do Černého kocoura."

Zdravím😊 dneska takový pěkný den, proč ho nezkazit, že? 😂😏
No, dřív než mě někdo zabije bych chtěla říct, že jsem si založila ig profil, kde budou různé informace ohledně vydávání a tak🤔 budu ráda když hodíte follow💖
adlabakov.ml