Láska je sestrou smrti I.✔️

|UŽ NEJSI MOJE DCERA|

/19.12. 1965/

Dívka s blonďatými vlasy do poloviny zad zvedla víčka, když se jí Slunce vkradlo do jejího pokoje. Nejdříve si přes hlavu znova přehodila svou peřinu, ale potom si vzpomněla na jeden důvod, proč by měla vstát. Jakmile si to uvědomila, vyskočila z postele, rozběhla se pryč z pokoje a její nohy mířily do obývacího pokoje.

Dnes pro děti, navštěvující Bradavice, začínaly prázdniny. A to znamenalo, že každou chvíli se měly vrátit domů Cassiiny sestry, Annabeth a Margaret. Když vběhla do obývacího pokoje, celá udýchaná neboť utíkala jako o život, malém ještě zakopla o košík s naštípaným dřívím, vysloužila si pozornost svých rodičů.

,,Cassiopeio!" zvýšil naštvaně hlas Eduard a položil na konferenční stolek Denního věštce. ,,Co jsem ti říkal o-"

,,Už tu je Beth a Mary?" přerušila ho Cassiopeia a Eduard se opravdu nafoukl.

,,A ještě mi skáče do řeči," zatl ruku v pěst a střelil rozhořčený pohled na svou ženu, která seděla v druhém křesle, ,,co se stalo s tvou výchovou, Gracelyn?"

,,Je přece ještě malá, Eduarde," namítla potichu, protože se chtěla své dcerky zastat, ,,je jí teprve pět."

,,Bude mi šest!" prohlásila pyšně Cassiopeia, i když tomuhle tedy moc nepomohla.

,,Evan mi nikdy do řeči neskákal," zopakoval starý Rosier. Gracelyn se neopovažovala odporovat, ale přesně věděla, oč tady jde. Vždycky když její dcera udělala něco špatně, Eduard ji srovnával s Evanem.

,,A přijede Evan s Elou?" vyzvídala s nadšením v očích malá blondýnka a oba rodiče se na ni podívali. Gracelyn se na ni vřele usmála a chtěla jí odpovědět, ale Ed ji zase předběhl.

,,Quinn!" zvolal hnědovlasý muž a ze dveří se ihned vynořila starší žena, která zde už nějakou chvilku sloužila. ,,Odveď Cassiopieu nahoru a uprav ji."

Blondýnka měla na tváři zase ten zklamaný výraz. Měla pocit, jako by ji nikdo neposlouchal, jako by ji někdo nebral vážně. Ale bylo tomu tak. Vždycky našla oporu v matce a také v jejích sestrách, jenže ty většinu roku byly v Bradavicích. Evan se v jejich třech letech odstěhoval, takže ho neměla moc šancí poznat.

Takže teď přijmula ruku své chůvy Quinn a poslušně kráčela zpět do svého pokoje. Sedla si na malou židličku před zrcadlo a hleděla na svůj odraz. Quinn vzala do ruky velký kartáč na vlasy a pomalu ji začala rozčesávat vlasy.

,,Kdyby to tahalo, tak mi řeknete," zopakovala tu samou větu a blondýnka jí přikývla. Její otec jí úplně zkazil všechnu radost a všechen smysl, vstávat. Přemýšlela o tom, že by si znovu lehla do své vyhřáté postýlky a nevylezla do chvíli, než pro ní přijde někdo, kdo by si jí chtěl udobřit.

Většinou totiž, když si usmyslela, že se urazí, přišla vyjednávat její matka, kterou z celého srdce milovala a nechtěla se s ní hádat. A proto vždycky raději ustoupila. Vždycky si přála, aby za ní přišel její otec a ona ho mohla seřvat, říct, co si myslí. Ale to on nikdy neudělal. Taky přemýšlela o tom, že by napsala vzkaz, že utekla z domova a potom byla schovaná někde v nějakém centrálním místě, v nějaké skříně a poslouchala, jak její zmizení hodlají řešit.

Ale když na tím vždycky více přemýšlela, vždycky zvážili důsledky a rozmyslela si to.

***