What if was all different?

2. Kapitola

Pohled Lociky

Hodila jsem ho ohně pár klacíků a dřevo v ohni hlasitě zapraskalo. Plamen byl nízký a potřeboval víc dřeva, ale v okolí nebylo žádné suché dřevo, protože minulou noc pršelo. Pascal mi vylezl na rameno a zavrtal se do mých vlasů. Vzala jsem si jeden klacík do ruky a prohrábla jím oheň. Vzpomněla jsem si, jak mě to jednou učila matka v našem krbu ve věži. Oheň byl tak silný, že za chvíli bylo ve věži příjemné teplo a podlaha mě hřála do bosých nohou. Teď to ale bylo jiné. Plameny nehřály skoro vůbec kvůli velké zimě. Nebylo se čemu divit. Už začal podzim a listy se zbarvovaly dočervena a dožluta. Oheň nám dodával alespoň trochu světla. Lehla jsem si a hlavu si podepřela dlaní.

,,Dobrou noc, Pascale," řekla jsem do prázdna a zanedlouho usnula.

Pohled Jacka Frosta

Letěl jsem tmou už nějakou chvíli nad hlubokým lesem a přemýšlel. Už je to půl roku, co jsme s partou porazili Stína a já měl falešnou naději, že na mě konečně začnou děti věřit. Přemýšlel jsem i o tom, co říkal Stín, než zmizel. Strach nezničíte, je věčný. Co když se znova vrátí a ještě silnější než dřív? Santa, Zuběnka, Zajda a Sandy si s dětmi určitě poradí. Vzpomínal jsem na to, jak mnou Jamie prošel. Zapomněl. Zapomněl, že na mě věřil. Rozhodl jsem se, že si po letu odpočinu. Slétl jsem na zem a pichlavá tráva se mi zaryla do chodidel.

,,Dobrou noc, Pascale," uslyšel jsem z dálky tichým hlasem. Rozběhl jsem se tím směrem a najednou mezi stromy uviděl světélko. Běžel jsem ještě rychleji a byl zvědavý na toho, koho najdu. Táborníci? Zloději? Vrazi? Přiběhl jsem k malému táboráku a vedle ohně spala mladá dívka s blonďatými vlasy. Ovšem barva nebylo to, co mě udivilo. Byly tak dlouhé, že by se do nich dalo několikrát zamotat. Nevinně vyhlížející obličej dívky mě donutil zůstat u ohně celou noc, dokud se dívka neprobudí.

Pohled Škyťáka

,,Dobře, Bezzubko. Máš pravdu. Přistaneme a utáboříme se," řekl jsem svému drakovi a hledal vhodné místo na přistání. Bráška na znamení štěstí zařval do dálky. Už je to přes půl roku, co jsem utekl s Bezzubkou z domova a nechal svou minulost ležet za sebou. Nikdy bych si neodpustil, kdyby se mému drakovi něco stalo. Mrzí mě, že jsem s sebou nevzal Astrid. Chybí mi od té doby, kdy jsme opustil Blp. Jo, já vím. Zní to jako blb a věřte mi, že tomu ostrovu tak s oblibou říkám. Konečně jsme našli mýtinu, kde by se dalo přespat.

,,Bezzubko, dolů," pokynul jsem mu a drak začal klesat k zemi. Když jsme přistáli, v malém jezírku jsem nachytal pár ryb a opekl je na ohni. Bezzubka snědl všechny ryby, které dostal a vypadal, že má ještě hlad. Dal jsem mu zbytky své ryby, protože za posledního půl roku jsme pomalu neměli nic jiného a už se mi začínaly hnusit. Když Bezzubka jedním hltem snědl mou večeři, oheň už pomalu vyhasínal a začalo se smrákat.

,,Dobrou noc, bráško," řekl jsem a lehl si na zem. Bezzubka si lehl na popálenou zem vedle mě, kterou předtím zapálil a následně pošlapal. Bezzubka usnul hned, ale já jako každou noc nemohl usnout a přemýšlel jsem.

Pohled Meridy

Seděla jsem v sedle a rukama si podpírala hlavu, zatímco mě Engus vezl neznámým lesem. Měla jsem pocit, že za chvíli usnu únavou. Jsou to skoro tři měsíce, co jsem utekla z hradu. I když jsem se pohádala s matkou, občas mi chybí domov. Táta, bráchové a služebnictvo. Matka ne. Zničila luk, který jsem dostala od otce a ani jí to nebylo líto. Kvůli ní jsem utekla a už nikdy se nechci vrátit. Najednou jsem uslyšela nějaký zvuk. Bylo to, jako kdyby se naštvalo nějaké zvíře. Engus se vyplašil. Seskočila jsem ze sedla a začala ho uklidňovat. Vzhlédla jsem k obloze k místu, odkud řev zněl a vzápětí mi přeletělo něco obrovského nad hlavou. Lekla jsem se, ale zároveň jsem byla zvědavá, co je to zač. Vyskočila jsem zpátky do sedla a vzala otěže do ruky.

,,Engusi, jeď!" vykřikla jsem a Engus vystřelil stejným směrem jako to stvoření. Netrvalo dlouho než jsem pochopila, že jen bloudíme a tvora jsme ztratili. Nechtěla jsem to ale vzdát a tak jsme jeli dál lesem. Asi po hodině bloudění už byla pořádná tma a já jsem chtěla zastavit, vyspat se a ráno v hledání pokračovat. Něco mě ale přesvědčilo to neudělat. Z dálky jsem uslyšela velmi tichý hlas. Bohužel jsem mu nerozuměla, ale i tak jsem Enguse pobídla, aby jel tím směrem. Když jsme přijeli o něco blíž, sesedla jsem z koně a vzala si do ruky luk, který jsem vzala ve zbrojnici v hradu a schovala se za keř. Do luku jsem dala šíp, natáhla tětivu a vykoukla. Uviděla jsem kluka, který spal u vyhaslého ohniště a kousek za ním leželo nejspíš to, co dělalo ten hrozný řev. Vypadalo to jako velký plaz s nohami a křídly. Nic podobného jsem nikdy neviděla a ani si nevzpomínám, že by mi o tom matka vyprávěla. Rozhodla jsem se, že přespím nedaleko za stromy a ráno zjistím, co jsou ti dva zač.