What if was all different?

1. Kapitola

Na vlásku:

Stála jsem u lodi a čekala na Evžena, než se vrátí. Pascal se mi nespokojeně vrtěl na rameni. Najednou jsem uviděla mužskou postavu, která se ke mně blížila. Oddechla jsem si.

,,Už jsem se bála, že jsi utekl s korunou a nechal mě tu,“ řekla jsem a dala jsem si za ucho pramínek vlasů. Postava v mlze se ale rozdělila a právě ke mně kráčeli dva muži. Pochopila jsem, že je něco špatně. Muži vypadali úplně stejně, ale jeden z nich měl pásku přes oko.

,,Máš recht,“ řekl ten, co byl blíž u mě. Ten druhý se jen pousmál. Oddálila jsem se od nich.

,,Cože? Ne, lžete.“

,,Sama se přesvědč,“ řekl a ukázal k jezeru. Podívala jsem se tím směrem a spatřila odplouvající loď. U kormidla stál člověk.

,,Evžene?“ Opravdu, byl to Evžen a v ruce držel korunku, kterou jsem mu dala. Ani se na mě neotočil. ,,Evžene!“ vykřikla jsem, ale nebylo to nic platné. Neslyšel mě.

,,Slušnej kšeft. Korunu za kouzelný vlasy.“ Otočila jsem se k mužům, kteří mě obklíčili. ,,Kolik myslíš, že někdo zaplatí za věčný mládí a zdraví?“ řekl ten první, vzal si do ruky pytel a pomalu ke mně přicházel. Rozběhla jsem se pryč, ale muži byli hned za mnou. Zrychlila jsem a přeskočila kmen, který ležel přes cestu, ale vlasy se mi zachytily o větvičku. Tahala jsem za vlasy, aby se větev zlomila, ale najednou jsem uslyšela křik těch mužů.

,,Lociko!“ uslyšela jsem hlas matky.

,,Matko?“ zeptala jsem se do tmy a šla zpátky. Matka tam stála s klackem v rukách a dva muži leželi omráčení na cestě.

,,Ó, mé drahé dítě,“ řekla matka a pustila větev na zem.

,,Matko,“ oddychla jsem si a rozběhla se k ní. Padla jsem jí do náruče a objala ji.

,,Jsi celá? Není ti nic?“

,,Matko, jak jsi se...“ nenechala mě ani domluvit a začala mě prohlížet, jestli nejsem zraněná.

,,Měla jsem o tebe velkou starost a tak jsem tě sledovala a pak jsem viděla, jak tě napadli a...“ nedořekla to a znovu mě objala. Pak se oddálila a chytla mě za ruce.

,,Honem, pojď, než se proberou,“ řekla a dala se do běhu. Já ale zůstala stát a podívala se zpět k jezeru. Loď s Evženem se vzdalovala víc a víc. Nemohla jsem tomu uvěřit. Po tom všem mě Evžen opustí? Otočila jsem se k matce. Stála u keře s rozsvícenou lampou a čekala na mě. Položila lampu na zem a ruce rozpřáhla do objetí.

,,Ne. Do věže se nevrátím. Chci žít v tom království za jezerem, matko. Prožila jsem nejlepší dva dny ve svém životě.“ Když tedy pominu to, co se stalo před pár minutami. Sice jsem nevěděla, kam půjdu, ale věděla jsem, že do té věže se už nikdy nechci vrátit.

,,Ale svět je pro tebe příliš krutý, Lociko. Vrátíme se spolu do věže a na tohle všechno zapomeneme.“

,,Ne, už nikdy do té věže ani nevkročím!“ vykřikla jsem k ní, ze země zvedla pánev a Pascala a rozběhla se do lesa.

,,Lociko!“ To bylo poslední, co jsem slyšela. Pak už jen mé vzlyky a běh lesem.

Rebelka:

Matka mě zavedla k místnosti v hradu a strčila mě dovnitř.

,,Mazej dovnitř. Tohle už jsi vážně přehnala.“

,,Ty jsi ta, která mě furt nutí...“

,,Urazila jsi je. Urazila jsi mě.“

,,Bylo to podle pravidel...“