What if was all different?

29. Kapitola

Pohled Škyťáka

,,Škyťáku, pomoz mi!" vykřikla ke mně Locika a snažila se vytáhnout Jacka, který uvázl pod kamenem. Merida zrovna střílela po Mor'duovi jeden šíp za druhým a její matka se s ním prala. Rozběhl jsem se k Locice a o trochu nadzvedl kámen. Mohl mít na výšku tak pět metrů, takže zvednout ho nebylo snadné. Bezzubka mi naštěstí pomohl a Locika Jacka odtáhla dál od kamene. V ten moment jsme ale zaslechli dusot kopyt.

,,To je táta!" vykřikla Merida a dál útočila na medvěda. ,,Nenechte ho, aby ublížil mé matce." Nechal jsem Lociku, ať se postará o Jacka a rozběhl jsem se ke koním. Světlo ze zapálených loučí osvětlovalo celou louku. Meridin otec, Fergus, a pár jeho mužů právě sesedali z koní a vytasili své meče.

,,Pane, počkejte, tam nemůžete jít," řekl jsem a rozpřáhl ruce.

,,Ale, kluku, prosím tě. Musím pomoct své dceři."

,,Ale ona nechce vaši pomoc."

,,Uhni mi z cesty, jinak budeš mít na svědomí mrtvou princeznu," řekl a hrnul se za mě.

,,Tak fajn, ale nechte mě vám pomoct," řekl jsem a doběhl ho.

,,A jak asi?" zeptal se se smíchem a celého si mě prohlédl. Na to jsem jen vytasil svůj meč od Severa a usmál se na něj. ,,Tak dobře, ale nepleť se mi pod nohy."

,,Díky. Abych nezapomněl, vaše dcera nechce, abyste ublížil té medvědici."

,,Proč jako?"

,,No... to už si s ní budete muset vyřešit sám. Jen nechte tu medvědici být," řekl jsem a rozběhl jsem se k Mor'duovi. Merida stále nepřestávala střílet, ale už vypadala unaveně a její matka měla na obličeji několik krvavých škrábanců. Doběhl jsem k medvědovi a začal do něj mlátit mečem, ale nevypadal moc, že by mu to vadilo. Zatímco já medvěda bodal do boků a nohou, on jen jednou máchnul svou obří tlapou a já ležel na zemi.

,,Škyťáku, pozor!" vykřikla Merida a já uviděl, že Mor'du nade mnou stojí na zadních a chce na mě skočit, ale naštěstí přiběhl Bezzubka a začal se s ním prát.

,,Díky," řekl jsem Meridě, když ke mně přiběhla a pomohla mi vstát.

,,Jdi zkontrolovat Lociku, my už to tady zvládneme," řekla mi a znova zamířila na medvěda. Šel jsem k Locice a Jackovi. U nich stáli další tři rytíři a něčemu se smáli.

,,Nejsem blázen, nechte mě být!" křičela na ně Locika, ale oni si z ní pořád dělali srandu a sahali jí na vlasy.

,,Chlapi, tahle holka nám tu říká, že tu má kluka, co se praštil do hlavy a vyléčí ho svejma vlasama," řekl jeden a vyprskl smíchy. Ti další dva se začali smát ještě víc.

,,Hej, nechte ji na pokoji!" vykřikl jsem a doběhl až k nim.

,,Bacha, má tu svýho kámoše, kterej si myslí, že nás přepere," začali se znova smát, ale já jim jedním seknutím meče strhl jejich přilbice z hlav a na jednoho jsem ukázal špičkou meče tak, že se mu trochu zabodl do nosu.

,,Řekl jsem, ať vypadnete." V ten moment všichni tři sebrali ze země své přilby a utíkali pryč. ,,Jsi v pořádku?"

,,Jo, díky. Zůstaneš tu, než pomůžu Jackovi?"

,,Jasně."

Pohled Meridy

Tátovi muži se snažili Mor'dua zabít, ale jen přiblížení k němu bylo složité. Přes všechnu jejich snahu se ale k medvědu nedostali, takže jsem jen já měla se svým lukem nějakou šanci. Moje matka se s ním prala, zatímco já do něj střílela. Použila jsem i kouzelný prášek od Severa, ale ani ten nijak zvlášť nepomohl.

,,Nemá to cenu. Mor'du je moc silný. Vsadím se, že za to můžou ty kameny. Určitě jsou nějak kouzelné," řekl udýchaně táta, když ke mně přiběhl. Najednou mě to napadlo. Mohli bychom převrátit nějaký z kamenů na Mor'dua.

,,Tati, to je ono. Dokázal bys shodit jeden z kamenů na Mor'dua?"

,,S dalšími vojáky by to snad šlo."

,,Tak honem, my ho zdržíme," řekla jsem a znovu začala střílet po medvědovi. Táta a pár vojáků se přemístilo na druhou stranu louky a snažili se převážit jeden kámen. Matka ale měla potíže. Také už byla dost unavená a proti Mor'duovi neměla žádnou šanci. Najednou se Mor'du postavil na zadní a chtěl seknout po matce, která už vyčerpáním ležela na zemi a ztěžka oddychovala.

,,Tak to si zkus!" vykřikla jsem k němu a on se na mě s hlubokým zařváním otočil. Toho jsem využila a ostrým šípem jsem mu vystřelila oko. Mor'du zasténal a zapotácel se dozadu. Ohromnými tlapami se snažil vyndat si šíp z oka, ale v ten moment se tátově skupině povedlo shodit kámen, který dopadl na medvěda a okamžitě ho zabil. Chvilku bylo naprosté ticho. Nejspíš jsme se všichni báli té chvíle, kdy Mor'du vystrčí svou tlapu zespoda kamene a znovu na nás zaútočí, ale nic takového se nestalo. Rozběhla jsem se k Locice, Škyťákovi a Jackovi, ze země sebrala tapisérii a šla jsem k matce. Ležela na zemi a nemohla popadnout dech. I přes tmu jsem viděla na její kůži potůčky krve. Mezi stromy jsem spatřila východ slunce. Rychle jsem přes matku přehodila jemnou látku tapisérie a ustoupila jsem dva kroky. Nic se nestalo. Černě zbarvená medvědice stále ležela pod látkou a sledovala mě. Snažila se mi něco vyčíst z obličeje, ale já jen tupě stála a nechápala jsem to. Nechápala jsem proč se nic neděje. Proč se neproměnila.

,,Je mi to líto," zašeptala jsem se slzami na krajíčku. Klekla jsem si k matce a objala ji kolem huňatého krku. ,,Moc mě to mrzí. Je to moje vina. Neměla jsem si přát, aby ses změnila, protože jsi úžasná máma. Jen ses snažila se o mně postarat, ale já to viděla jinak. Nikdy bych na tobě nic neměnila. Omlouvám se." Nechala jsem slzám volnou cestu. Cítila jsem na sobě pohledy všech okolo, ale bylo mi to úplně jedno. Najednou mě ale dlouhé chlupy přestaly lechtat na tváři a jemná ruka mě pohladila po rozcuchaných vlasech. Odtáhla jsem se a přede mnou seděla moje matka s úsměvem na tváři.

,,Merido."

,,Mami," řekla jsem a znovu a pevněji ji objala.

,,Jsem na tebe pyšná," řekla moje matka a pohladila mě po tváři. Na to jsem se jen usmála a uviděla tátu, který k nám přišel s nechápavým výrazem.

,,Tohle mi budete muset vysvětlit, holky moje," řekl už s úsměvem a obě nás objal.