What if was all different?

44. Kapitola

Pohled Škyťáka

Druhý den ráno jsme seděli s Jackem u vyhaslého ohniště a čekali, až se Merida probudí.

,,Měli bychom ji najít, už je to skoro celý den, co je pryč."

,,Jo, půjdu," řekl Jack a okamžitě se zvedl.

,,Počkej, no a co Merida?"

,,Počkáš tu s ní."

,,To tedy ne," řekl jsem a taky se zvedl. ,,Jdu s tebou."

,,Škyťáku, budu tam jen chvilku," snažil se mě přemluvit, Jack, ale já se nechtěl vzdát.

,,Pořád mi nevěříš, že něco zvládnu sám, tím to je," řekl jsem, zkřížil ruce na prsou a dělal uraženého.

,,O čem to mluvíš?"

,,Prostě odmítáš věřit tomu, že něco zvládnu. Myslíš si, že jsem ještě malej kluk, co potřebuje pomoc všech okolo, aby na téhle cestě přežil."

,,Co si to vymýšlíš?"

,,Když byla soutěž o Meridinu ruku, chtěl jsi nasměrovat můj šíp do středu terče, protože sis myslel, že to nezvládnu. Locika tě musela přemlouvat. A teď, když jsi nechtěl, abych se s tebou vloupal do paláce a ukradl kroniku, tě musela přemlouvat Merida. Myslíš si, že jsem si nevšiml toho, jak jste si vyměňovali pohledy?!" křičel jsem na něj, až se Merida probudila.

,,Kluci, co je?" zeptala se rozespale.

,,Ale nic. Škyťák se mnou půjde najít Lociku. Počkej tady," řekl Jack a otočil se k odchodu. S Meridou jsme se na sebe usmáli a ukázali si zvednuté palce.

,,Měla jsi pravdu, stačí na něj naléhat a on ustoupí."

,,Tak už běž," řekla Merida se zářivým úsměvem a zamávala mi. Zamával jsem jí zpátky a rozběhl se za Jackem.

,,Poslyš, je mi líto, že občas nechci, abys dělal nějaké věci. Jde mi jen o naše bezpečí."

,,Jo, ale zapomínáš, že už to s mečem docela umím."

,,To tedy jo," řekl Jack s úsměvem a pocuchal mi vlasy. Asi po třech hodinách jsme našli vysokou kamennou věž uprostřed rokliny. Bylo nám jasné, že Locika by šla jen na toto místo, takže to bylo to první, co Jack ze vzduchu hledal. Pak mě vzal za ruku a vyletěl se mnou na parapet jednoho z oken na vršku věže. Jack vešel pomalu dovnitř a já za ním s taseným mečem.

,,Pamatuj, že když uvidíš Gothel, měj se na pozoru," zašeptal mi Jack. ,,Nevíme, jestli Evžen mluvil pravdu, ale jestli jo, tak by bylo dobré být ve střehu."

,,Dobře," zašeptal jsem a vydal jsem se doprava nahoru po schodech. Jack to ještě prohledával dole. Přišel jsem k vínovému závěsu, rozhrnul jej a nahlédl dovnitř. Locika ležela na posteli obličejem zabořená v polštářích.

,,Lociko," oslovil jsem ji a přišel blíž. Locika se na mě hned otočila a sedla si.

,,Co tady děláš?"

,,To ať ti řekne Jack," řekl jsem a zavolal na Jack. Ten okamžitě přiletěl k závěsu a vešel dovnitř.

,,Přišli jsme pro tebe," řekl konejšivým hlasem.

,,Přišli jste mě odvést, ale mě je tu dobře. Stejně jako bylo vždycky předtím."

,,Celý život ses snažila odhodlat k útěku."

,,Ale tady jsem měla hřejivý domov a matku, co mě milovala."

,,Jacku," řekl jsem mu a přišel k němu blíž. ,,Řekni jí to. Teď je ten čas."