What if was all different?

37. Kapitola

Pohled Jacka Frosta

,,Co se stalo?" zeptal jsem se, když jsem se probudil, a opřel se o lokty. Poznal jsem, že ležím na Bezzubkově sedle a stoupáme vysoko na nebe. Vedle mě jsem uviděl ležet Lociku. Rychle jsem se zvedl a klekl si k ní. Vzal jsem její lehké bezvládné tělo do náruče a objal ji. ,,Co se jí stalo?" Merida se na mě podívala s maličkou slzou u oka, kterou rychle setřela hřbetem ruky.

,,Stín ji střelil takovým tím šípem, kterým dřív zabil Sandyho."

,,Ne," zašeptal jsem bolestně a ponořil čelo do Locičiných vlasů. Ucítil jsem Meridinu ruku na rameni.

,,To není všechno." Pomalu jsem se zvedl a otočil se na ni. Jen ukázala dolů ze sedla, kde vlály dlouhé prameny vlasů. Položil jsem Lociku a podíval se dolů. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, na co se dívám. Úplně celé konečky vlasů byly zbarvené do černé. Nechápal jsem to.

,,Jak to, že má černé vlasy?"

,,Sandy a Sever to přeci říkali," obrátil se k nám Škyťák ze svého místa vepředu. ,,Locika není obyčejná. Nikdo nemohl vědět, co to s ní udělá."

,,Kam teď vlastně letíme?" zeptal jsem se ho.

,,Já nevím, myslel jsem, že nám to řekneš ty."

,,Tak bychom mohli na severní pól. Tam už nám Sever určitě poradí."

,,Dobře," řekl Škyťák, ale já si vzpomněl na kouli pro cestování, kterou jsem Severovi ukradl a on se pak rozhodl, že už mi ji nechá.

,,Počkej," zarazil jsem ho a v jedné z tašek našel kouli. ,,Tady," řekl jsem a podal mu ji. Škyťák nejdřív nevěděl, co myslím, ale pak si vzpomněl.

,,No jasně. Ven nás do současnosti za Severem!" vykřikl a hodil kouli před Bezzubku. Před námi se okamžitě objevil portál a hned po něm i Severův hrad. Za chvíli už jsme stáli před vstupní branou a klepali na obrovské dveře. Za nimi na nás vykoukl jeden sněžný muž a zamumlal něco, čemu jsem nerozuměl.

,,Musíme mluvit se Severem. Je to akutní," řekl jsem a hlavou ukázal na Lociku, která mi ležela v náručí. Muž se nato rychle otočil a zaběhl dovnitř do hradu. My ostatní jsme ho následovali.

,,Co se zase stalo? Tady není žádná nemocnice, Jacku," slyšeli jsme jeho hlas plný zloby, ale zároveň i strachu. Když vykoukl zpoza rohu a uviděl Lociku, v obličeji celý zesmutněl a rozběhl se ze schodů za námi. ,,Co se stalo?" zeptal se, když pohladil Lociku po čele.

,,To je na dlouho. Mohl bych ji tu někde uložit?" zeptal jsem se ho a on mě ihned zavedl k pokoji, který tu byl dřív její.

,,Pojď, půjdeme do pracovny," řekl Sever a vydal se napřed. Otočil jsem se na Meridu a Škyťáka a čekal, jestli půjdou s námi.

,,Jděte sami. My tu zůstaneme s Locikou," řekla Merida a povzbudivě se na mě usmála. Přikývl jsem na souhlas a vydal se za Severem. Přišel jsem do pracovny a zavřel za sebou dveře. I když jsem tu byl jen jednou, tak tohle byla jedna z mých nejoblíbenějších místností v celém Severově paláci. Strop a zdi celé z ledu a na pracovním stole ledové hračky a malé sošky. Teď mi to ale tak úžasné nepřipadalo. To hlavní, co pro mě byl jediný cíl, bylo najít jakýmkoli způsobem lék pro Lociku.

,,Povídej, může za to Stín?" zeptal se a mrzutě si podepřel hlavu. Přišel jsem blíž, sedl jsem si na roh druhého stolu a začal vyprávět.

,,Dneska večer, ani ne před hodinou, jsme se chystali utábořit, ale najednou potemněla obloha a objevil se Stín. Bez problémů jsme čelili všem útokům, ale pak na mě Stín zaútočil sám a já mu nestačil. Po boji s běsy jsem už neměl sílu na to bojovat se Stínem. Pak mě trefil velkou střelou písku a já omdlel. Zbytek už vím jen od Meridy."

,,Mluv," vyzval mě Sever a já popadl dech a všechno najednou to vyklopil.

,,Stín si připravil takový ten šíp z písku, kterým před rokem zabil Sandyho, a zamířil jím na mě. Locika moc dobře věděla, co to je, tak se rozběhla za mnou, skočila do rány a omdlela. Nebo usnula, já nevím." Sever na mě nejdřív jen zmateně koukal, ale pak pochopil vážnost situace a promnul si v prstech dlouhé fousy.

,,Opravdu nevím, Jacku. Když Stín zabil Sandyho, také jsme nevěděli, co dělat."

,,Locika je ale člověk. Ta se z toho jen tak nesebere, když na ni budou děti věřit."

,,Já vím, ale netuším, co bychom mohli udělat." Sklonil jsem hlavu a chvíli přemýšlel.

,,Tak se zeptáme Sandyho," vyhrkl jsem najednou.

,,Cože?"

,,On už si tímhle jednou prošel, takže by mohl vědět, co udělat. Navíc nám přeci tenkrát říkal, že o Locice ví něco víc."

,,Myslíš, že by nám poradil?" zeptal se Sever už s větší nadějí v hlase.

,,Vždyť právě Sandy je ten, kdo toho tady o Locice ví nejvíc."

,,Dobře, hned mu pošlu vzkaz."

Pohled Škyťáka

Merida seděla na židli u psacího stolu a namotávala si na prst vlasy a já netrpělivě přecházel po pokoji. S každou otočkou jsem pohledem zavadil o spící Lociku a pokaždé mi jí bylo víc a víc líto. Zrovna když jsem si říkal, co jim tam může tak dlouho trvat, do pokoje vstoupil Jack.

,,Už asi víme, co udělat. Zavolali jsme Sandyho a ten nám snad poradí. Pojďte, za chvíli by tu měl být," řekl Jack a vyšel z pokoje. Já s Meridou jsme si vyměnili zmatené pohledy a šli jsme za ním do Severovy pracovny. Sandy už tam byl a mluvil se Severem. Tedy spíš Sever mluvil a Sandy naznačoval slova různými tvary, které se mu měnily nad hlavou.

,,Ahoj Sandy," řekli jsme všichni sborově a on se na nás usmál a lehce nám zamával. Pak se zase otočil na Severa a pokračoval ve svém výkladu. Čekali jsme i několik dlouhých minut, než Sandy konečně skončil. Sever si jen unaveně promnul vrásky na čele a s dlouhým výdechem nám to začal překládat.

,,Takže stručně. Někde v Německu, odkud je Locika, prý dřív rostla nějaká kytka, která napomohla Locice, aby se v pořádku narodila. Podle Sandyho by mohla být lékem i tentokrát."

,,A co to je za květinu?" zeptal jsem se.

,,Vyrostla z kapky slunečního svitu. Nikdo neví proč nebo jak. Každopádně teď už tam ta kytka není, takže nevím, co dělat."

,,A co kdybychom požádali Měsíc, ať promluví se Sluncem?" napadlo mě. ,,Slunce pak nechá spadnout další kapku, vyroste nová kytka a ta vyléčí Lociku."

,,Není to příliš složité?" zeptal se mě Jack.

,,Máš lepší nápad? Co jiného byste chtěli dělat?" zeptal jsem se, ale všichni mlčeli.

,,Je pravda, že nic lepšího asi nevymyslíme," řekla Merida. ,,Uděláme to?"

,,Jo," řekl Jack a svou hůl chytil tak pevně, až mu zbělaly klouby na ruce. ,,Pro Lociku."