What if was all different?

51. Kapitola

Pohled Jacka Frosta

,,Tu máš," řekl jsem a podal Locice ledovou kouli, díky kterým jsme do sebe dostávali alespoň nějakou vodu. Stín se u nás za ty dva dny vůbec neukázal, za což jsme ale byli z větší části rádi. Na živu nás držela jen představa, že se Škyťák blíží, i když Merida ztratila svou víru v něj hned na začátku. Já s Locikou jsme se té myšlenky pořád drželi a mysleli na ni každou minutou.

,,Ale copak, Jacku?" ozvalo se za námi a Locice se ledová koule roztříštila v ruce. Leknutím nadskočila a sedla si blíž ke mně. Schoval jsem ji za svým tělem a otočil se na Stína.

,,Proč tohle všechno děláš?"

,,Však to znáš. Chci nekonečný chaos. Strach. Vládu nad světem. Sever už si ve středu dění užíval moc dlouho," řekl klidně a spojil jeho dlouhé ruce za zády.

,,Ale proč tedy marníš čas s námi?"

,,Ještě byste mi v tom zabránili. Sever ti byl vždycky fuk, ale teď stojíš při něm pomalu na každém kroku. Změnil ses."

,,Má s tebou větší problémy než loni, tak se nediv, že mu pomáhám tě znovu dostat."

,,Loni?" řekl a chvíli přemýšlel. ,,No to je jedno. Každopádně až sem váš kamarádíček přijde, zničím vás všechny a pak už mi nebude moc scházet do toho, abych zničil i Severa. S těmi ostatními to už bude hračka."

,,Škyťák ale není tak hloupý, aby sem přišel sám. Nezapomeň, že dokázal utéct z tvé noční můry. Jen tak ho neporazíš."

,,To ještě uvidíme," řekl Stín a bez dalších slov odešel zpět do tmy, z které se před chvíli vynořil.

Pohled Škyťáka

S mečem v ruce jsem se krčil u jámy do Stínovy jeskyně a přemýšlel, jak je asi hluboká. Po vhození kamínku na její dno jsem odhadl asi deset metrů.

,,Tak jo, bráško. Počkej hezky tady dokud se nevrátím," řekl jsem drakovi. Bezzubka jen zatřepal hlavou a podíval se na Pascala, který mu seděl na hřbetě. Otočil jsem se zpět k jámě, zhluboka se nadechl a pomalu začal lézt dolů. Zapřel jsem se nohama proti stěně naproti a posouval se čím dál víc do tmy. Za pár chvil jsem byl až dole a prošel malou jeskyní s krápníky. Ze stropu obrovské jeskyně viselo pár klecí, které ozařovalo světlo zvenčí. Seběhl jsem nízký kopeček a vyběhl několik schodů, kde jsem našel holky i Jacka. Seděli svázaní v kovových poutech u vysokých sloupů.

,,To je Škyťák!" vykřikla Locika, když si mě všimla. Jack s Meridou se hned otočili a jejich nešťastné pohledy se hned změnily do nadšených úsměvů. Přiběhl jsem k nim a jednou ranou mečem jsem přeřízl Jackova pouta. Hned vstal a snažil se pomoct Locice, ale já mu podal jeho hůl, kterou jsem měl přivázanou k zádům.

,,Já věděl, že přijdeš," řekl Jack a usmál se na mě. Pak jsme pomohli holkám. Já přeřízl Meridiny pouta a Jack zmrazil Locičiny, které se pak po jeho dupnutí na ně roztříštily.

,,Jdeme!" vykřikl jsem a rozběhl se jako první k východu, kterým jsem přišel. Merida mě rychle dohnala.

,,Jak to, že jsi se dostal z noční můry?"

,,Hned jsem poznal, že to nemůže být skutečnost," řekl jsem a usmál se na ni. Pak jsme ale uslyšeli Locičin křik. Všichni jsme se v ten moment otočili a uviděli Stína, který stál na jejích vlasech a přitahoval si ji blíž. Locika se mu snažila odporovat, ale mnohokrát klopýtla. Když byla až u něj, Stín jí ke krku přitiskl dýku z černého písku. Jack se vyděsil.