What if was all different?

6. Kapitola

Pohled Jacka Frosta

,,Musím ti říct o Stínovi něco podstatného, co jsem měl ve svém vyprávění říct hned na začátku," řekl jsem Locice nervózním hlasem.

,,Vážně? A co?"

,,Řekl jsem ti jen, že má za úkol přinášet zlé sny a strach a strážci před ním chrání malé děti tím, že jim ukazují světlo. Světlo naděje a údivu. Stín existuje už od středověku a s každou nocí sílí nad skupinkami dětí, které bloudí po lese a mají strach ze stínů všeho, co se pohne. To se ovšem změnilo, když Měsíc vybral nové strážce. Santu, Zajdu, Zuběnku a Sandyho. Později i mě. Na Stína postupně děti zapomínaly a vyháněly ho ze svých snů. Jak děti vyrostly a vyspěly, přestaly věřit na nás strážce a více se bály. Jednoho roku pár dní před Velikonoci byl Stín silnější a zaútočil na strážce. Měsíc mi řekl, abych pomohl strážcům a já to udělal. Neměl jsem na výběr. Měsíc byl ten, kdo mi zachránil život a já mu to nikdy nedokázal splatit. Když jsme Stína po velké bitvě porazili, zmizel v temnotě a jeho samotného ovládl strach. Myslel jsem si, že jsme se ho zbavili nadobro, ale to jsem byl moc hloupý na to, abych pořád přehlížel, že mě sleduje ze stínů. Určitě byl každý den se mnou a jen čekal na vhodnou chvíli na útok. A dnes v noci se to stalo. Vstoupil do mého snu."

,,Tak proto jsi křičel ze spaní jeho jméno."

,,Přesně tak. Já hlupák jsem celé ty dny, týdny a měsíce přehlížel to, že čeká na mou další chybu. Posledně to bylo, když jsem se přidal ke strážcům. Teď je to ale horší. Potkal jsem tebe."

,,Proč? Proč je to horší? Ty mě nenávidíš?"

,,Ne, to ne. Naopak. Mám tě rád a přesně proto Stín přišel. Vím, že mě chce zlomit, aby se dostal k Santovi, ovládl celý svět a všude šířil jenom strach. Lociko, chci tě chránit."

,,A jak mám vědět, že sis to celé jenom nevymyslel?" řekla naštvaně, otočila se a rychle odcházela.

,,Počkej, Lociko." Doběhl jsem ji a stoupl si před ni.

,,Proč si myslíš, že potřebuji tvou pomoc? Já se o sebe dokážu postarat," řekla, obešla mě a dál šla zamrzlou cestou.

,,Protože zabil Sandyho," řekl jsem potichu.

,,Cože?" podivila se a zastavila.

,,Když jsme se Stínem bojovali, zabil Sandyho. Mého největšího přítele, kterého jsem kdy měl. On jediný mi rozuměl. A kvůli Stínovi jsem o něj přišel. Díkybohu se vrátil a zachránil nás, ale měl jsem hrozný strach, že o něj přijdu navždycky. To bylo přesně to, čeho chtěl Stín dosáhnout. Zabil Sandyho, aby se dostal ke mně. Byl jsem na něj naštvaný, tak jsem šel do jeho jeskyně, kde schovával malé Zubínky, které ukradl Zuběnce. Mluvil tam na mě tak hezky a já mu na to skočil. Snažil se mě jen zdržet. Mezitím jeho zlí přátelé ukradli všechna vejce, která Zajda v noci schoval a děti na něj přestaly věřit. Pak si šel pro mě. Namlouval mi, že s jeho pomocí bychom vytvořili nový svět plný ledu a strachu. Se smíchem jsem odmítl, ale Stín se urazil a zaútočil na mě. Nechybělo málo a zabil by mě, ale neudělal to. Nejspíš si mou smrt nechával jako třešničku na dortu. Myslel si, že nás porazí, ale s pomocí dětí a Sandyho, který znovu ožil, jsme ho dostali a on utekl."

,,Vidíš, takže to nakonec všechno dobře dopadlo. Sandy neumřel a porazili jste Stína."

,,Ano, ale Sandy je kouzelný. Je strážce a když na něj děti začaly věřit, objevil se."

,,Tak čeho se bojíš?"

,,O tebe přece. Nejsi kouzelná. Sice máš kouzelné vlasy, ale nejsi strážce. Netuším, jak se stalo to, že máš od narození kouzelné vlasy, které léčí nemocné, ale jinak jsi jen obyčejná holka! Když umřeš, tak už se nevrátíš! Už to chápeš?" křičel jsem na Lociku, aby už konečně pochopila, v jak těžké jsem teď situaci.

,,To jsi nemusel," řekla Locika tiše a se slzami v očích se rozběhla lesem.

,,Kruci. Lociko, zastav!" rozběhl jsem se za ní, ale byla rychlejší. Vzlétl jsem do vzduchu a doletěl ji. Po chvilce zastavila a udýchaná si sedla na spadlý kmen stromu. Dala se do pláče. Pomalu jsem se snesl na zem a přišel k ní.

,,Lociko, omlouvám se. Já to tak nemyslel. Vylítlo mi to, protože..." Chtěl jsem dokončit větu, ale nevěděl jsem jak.

,,Protože co?" zeptala se mě a podívala se na mě jejíma mokrýma očima od pláče.

,,Protože tě miluji."

,,Cože?" zeptala se nevěřícně a vstala.

,,Zamiloval jsem se do tebe, Lociko a nechci o tebe přijít. Jen to, že jsme se my dva potkali, je záminka pro Stína, aby ti ublížil. Nechci, aby se ti něco stalo. Vím, že se známe jen den a ty mě teď odmítneš, ale i tak jsem se do tebe zamiloval hned, jak jsem tě viděl. Pro tvoje dobro tě musím opustit, abys byla v bezpečí. Chtěl jsem ti to jen říct, abys to věděla."

,,Jacku," zašeptala Locika, přišla ke mně a vzala mou chladnou ruku do té své.

,,Ano?" zeptal jsem se sklesle. Vzala mou tvář do své ruky a pobídla mě, abych se jí podíval do očí.

,,Taky tě miluji."

,,Vážně?"

,,Ano. Taky jsem se do tebe zamilovala na první pohled. Miluji tě a vždycky budu s tebou. Nechci, abys někam odcházel. Jestli přijde Stín, tak ať se s tím vypořádá osud. Chci být s tebou, Jacku. Vím, že ty mě před ním ochráníš nejlépe ze všech," řekla a něžně mě políbila. Byl to ten úplně první a nejlepší polibek, co jsem kdy zažil, protože jsem věděl, že odteď nás s Locikou už nic nerozdělí.

Pohled Meridy

Se Škyťákem jsme na Bezzubkovi míjeli lesy, jezera i louky, ale na ničem z toho mi tak moc nezáleželo, jako být zpátky u svého táty. Na jednu stranu jsem se chtěla vrátit za ním, Engusem a mými brášky, ale věděla jsem, že kdybych znova neutekla, musela bych se vdát. A věřte mi, to fakt nemám v plánu. Vždyť je mi teprve šestnáct. Měla bych si užívat toho, že jsem mladá. Neměla bych hledat životní lásku.

,,Co to je?" zeptal se Škyťák jen tak do vzduchu a já se mu podívala přes rameno.

,,Vypadá to jako sníh." Opravdu. Před námi byl zasněžený les. Ale vypadalo to, jako kdyby byla zasněžená jen jedna cesta, protože na stromech kousek vedle sníh nebyl.

,,Bezzubko, dolů. Musíme to prozkoumat."