What if was all different?

54. Kapitola

Pohled Meridy

,,No sláva, konečně jste ta... Vy jste přivedli Stína?" vykřikla jsem hned, když Severovy sáně přistály. Já jediná jsem jim šla naproti.

,,Jo, ale to, co plánujeme udělat, se ti asi nebude líbit," řekl Jack a prošel kolem mě spolu se Severem a Stínem.

,,Co se stalo?" zeptala jsem se Škyťáka a šli jsme spolu za ostatními.

,,Sever chce zničit tuhle přítomnost a zůstat s ostatními strážci v naší době."

,,No páni," řekla jsem, když jsem si to nějak utřídila v hlavě.

,,Prý proto, že se mu z našeho vyprávění stýská po minulosti."

,,No, tak to je asi na něm," řekla jsem, když už jsme byli skoro u ostatních strážců a Lociky na chodbě. ,,Mluvil s Měsícem?"

,,Jo, za chvíli nám řekne, co zjistil," řekl Škyťák a dál už nemluvil, protože jsme přišli k ostatním, kteří stáli do kruhu, aby všichni viděli na Severa. Dva Stínové si vyměňovali zmatené a zkoumavé pohledy. Neustále si prohlíželi toho druhého a ohrnovali nad ním nos.

,,Takže, abych to nějak uvedl. Když jsme tady Stína," řekl Sever a ukázal na toho z této doby. ,,...potkali, řekl nám, že už nechce žít. A já si uvědomil, že v této době už nechci být dál strážcem."

,,Proč ne?" zeptala se zděšeně Zuběnka. Ani Zajda se Sandym nevypadali nadšeně.

,,Už dlouho to není takové, jako to bývalo. Děti jsou líné a věnují se jen svým mobilům a počítačům. Chybí mi doba, kdy si děti každý den hrály venku, chodily si zaplavat do jezera a radovaly se z maličkostí."

,,Něco na tom asi bude," řekl Zajda. ,,A co tedy uděláme?"

,,Mluvil jsem s Měsícem. Řekl mi, že jestli chci zničit přítomnost, musíme se zbavit těch, co už žijí v obou dobách. A to Stína... a Jacka." Nastalo dlouhé ticho, ve kterém se každý snažil pochopit to, co Sever právě řekl.

,,A to je máme zabít?" zeptal se Zajda a nenávistně se podíval na Stína z jeho doby. Ten mu ale nevěnoval moc velkou pozornost a podíval se zpět na Severa.

,,Ne, stačí, když se sami sebe dotknou. Ten, co chceme, aby přežil, položí ruku na hlavu tomu druhému. Ten se pak rozplyne a už nebude nikdy existovat."

,,Tak se do toho pustíme, ne?" zeptal se Stín z přítomnosti s hraným nadšením. Druhý Stín k němu pomalu přistoupil, zatímco všichni ostatní sledovali, co se bude dít.

,,Jsi si jistý?" zeptal se s lítostí v hlase.

,,Ano, já už své odčinil. Ty ještě můžeš něco dokázat," řekl první Stín s úsměvem.

,,To ať tě nenapadne!" vykřikl Sever, čemuž se všichni na chvíli zasmáli.

,,Dobře," řekl druhý Stín a položil svou dlaň na čelo prvního Stína. Ten se pomalu začal rozplývat v černý písek, který se vznesl do vzduchu a rozplynul se.

,,Díky," řekl na poslední chvíli Stín, než zmizel. Následující dlouhé ticho přerušil Jack.

,,Tak můžeme letět do minulosti, abych to taky udělal?" zeptal se sklíčeně.

,,Jacku, jestli to nechceš dělat, tak nemusíš," řekl Sever. ,,Potom, co jsme teď viděli..."

,,Ne, udělám to. Na Zemi přece nemůže být Jack Frost dvakrát. To by byl pro tebe konec světa," řekl s lehkým úsměvem směrem k Severovi. ,,Však víš, jaký jsem byl nezvladatelný."

,,Jacku," řekla potichu Locika a objala ho kolem pasu. ,,Zvládneš to?"

,,Jo, určitě."

Pohled Jacka Frosta

Zanedlouho potom jsme nasedli do saní a opustili Severův dům. Jakmile se za námi zavřel portál, Měsíc zničil celou tu dobu, jak slíbil. Teď jsme mířili zpět do Burgessu, kde jsme měli najít mě z minulosti. Netrvalo nám to dlouho. V této době jsem měl své schopnosti teprve třicet let a jako nový strážce jsem své schopnosti neskrýval. Když jsme tedy následovali stopy z ledu a sněhu, hned jsme ho našli.

,,Hej, tady!" vykřikl jsem a letěl napřed. Ostatní po chvíli vystoupili ze saní a šli za mnou. Druhý Jack se na mě otočil a s údivem si mě celého prohlédl.

,,Co to má jako být?"

,,Jen klid. Všechno ti vysvětlím," řekl jsem a přistoupil k němu trochu blíž. Stále poletoval na nebi a nevypadal, že by chtěl dolů.

,,Tak si pospěš."

,,Dobře. Víš, já s přáteli jsme cestovali v čase. Přišli jsme z budoucnosti a chceme tu zůstat, ale nejde to. V jedné době nemůžou být dva Jackové."

,,A tím chceš říct co?" zeptal se nedůvěřivě. Právě přišla část, které jsem se nejvíc bál.

,,Že tě budeme muset vymazat."

,,Cože?!" vykřikl Jack a vylétl dál od nás, abychom mu nic neudělali.

,,Jinak to nejde, vážně. Je mi to líto, ale zpátky už se vrátit nemůžu." Druhý Jack se otočil a poletoval na místě. Nejspíš se snažil popadnout dech.

,,Já bych o jednom řešení věděl," řekl potichu, ale zároveň tak, abych ho slyšel.

,,No?"

,,Že zabiju já tebe!" vykřikl a s otočením na mě hodil smršť sněhu, která mě srazila k zemi. Pak rychle odletěl pryč.

,,Jacku!" vykřikla Locika a všichni se ke mně rozběhli.

,,Jsem v pořádku. Zůstaňte tady. Tohle je jen mezi mnou a ním," řekl jsem a letěl rychle za ním. Když jsem ho konečně dohnal, střelil po mě další sníh.

,,Jestli nechceš prohrát, měl bys to vzdát."

,,Chtěl jsi boj? Máš ho mít," řekl jsem a vystřelil po něm ledové střepy. Snažil se jim vyhnout, ale pár z nich ho škráblo na rameni a boku. On se ale sebral a vystřelil po mě zpátky velké kusy ledu. Spráskl jsem před sebou ruce jako tehdy v boji se Stínem a poslal na něj jeho led zpátky. Jeden kus ledu ho zasáhl a on ztratil rovnováhu. Vyletěl jsem kousek nad něj a v mžiku rozpoutal sněhovou bouři. Větrem poletovaly kousky ledu. Pár z nich ho trefilo a on spadl na zem. Rychle jsem ho doletěl a přistál kousek od něj. Šel jsem pomalu k němu, ale on se najednou zvedl a střelil po mě. Velkým kusem ledu mě trefil do hrudi, já upustil svou hůl a spadl na zem. On toho využil, klekl si na mě jednou nohou a oběma rukama mě chytil za moje. V levé ruce stále držel svou hůl.

,,A jak mě porazíš teď, co?" V ten moment jsem dostal nápad.

,,Prosím, nech mě přežít. Ty bys mě přeci nezabil, ne?" snažil jsem se to hrát s ním. Jack se ale jen usmál.

,,To si pamatuješ hodně málo od tvého minulého já. Já takový nejsem," řekl, zvedl ruku s holí a namířil ji proti mně. Teď byl ten moment. Pohotově jsem zvedl uvolněnou ruku a položil mu dlaň na čelo. Hned potom se začal rozplývat.

,,Co se to děje?" zeptal se, když se podíval na svou ruku, která začala mizet.

,,Je mi to líto," řekl jsem než se proměnil do několika desítek vloček, které se vznesly k obloze. Pořádně zlámaný a poškrábaný jsem vstal a sebral hůl ze země.

,,Jacku!" vykřikla na mě Locika z dálky a pak začali křičet i ostatní. Když přiběhli, Locika mě pevně objala a já sykl bolestí. ,,Promiň, vyléčím tě."

,,To je dobrý," řekl jsem a všiml si ustaraných pohledů ostatních.

,,V pořádku?" zeptal se mě Sever.

,,Ne."