What if was all different?

42. Kapitola

Pohled Jacka Frosta

,,Na shledanou a děkujeme za všechno," rozloučili jsme se všichni s Claire a vydali se na cestu. Tentokrát jsme šli pěšky. Povídali jsme si, smáli se a zpívali jako vždycky.

,,A právě když jsem skočil do vody, abych se před tím drakem schoval, se tam objevil můj táta a praštil ho kovovou tyčí do hlavy. Drak nakonec uletěl a táta na mě křičel, ale pak se tam přišel Rybynoha a řekl, že to on přilákal toho draka," vyprávěl nám zrovna Škyťák, když se Locika zastavila a zatahala mě za rukáv.

,,Jenom si na chvilku odskočím."

,,Dobře, počkáme tady."

,,Klidně jděte, já vás doženu."

,,Nechci tě někde nechávat samotnou."

,,Jacku, prostě běžte. Já přijdu za moment," řekla a rozběhla se mezi stromy dál od nás. Jen jsem nad tím pokrčil rameny a šel jsem dohnat Meridu a Škyťáka. Od teď jsem nechtěl nechávat Lociku sám, ale věděl jsem, že potřebuje své soukromí.

,,No a o týden později jsme toho draka našli v lese se zlomeným křídlem," začal zase Škyťák a já byl rád, že alespoň nemusím myslet na Stína. ,,Běželi jsme se zeptat Tlamouna, co s ním máme dělat a on tam hned poslal mého tátu, aby draka zabil. Když jsme na to místo pak s tátou přišli, drak už byl pryč. Táta si myslel, že jen odvádíme jeho pozornost, aby ostatní děti mohly udělat něco nepovoleného, ale já s Rybynohou..."

,,Jacku!" ozval se křik.

,,Lociko." Neváhal jsem ani vteřinu a letěl jsem tím směrem.

,,Jacku, pomoc!" uslyšel jsem křik z velké dálky. Ještě jsem přidal a kličkoval mezi stromy. Proč jsem ji jen nechával samotnou. ,,Pomoc!" zahnul jsem doprava odkud se zvuk ozýval a připravil si hůl. Když jsem ji uviděl stát mezi stromy, přiletěl jsem až k ní a rozhlížel se po běsech. Místo nich ale kolem Lociky létalo jen pár lesních včel. Musel jsem se tomu zasmát, ale rychle jsem nad Locikou vykouzlil sníh a včely odletěly.

,,Už je to dobrý. Byly to jen včely."

,,Já vím, dostala jsem žihadlo," řekla a ukázala mi ránu na ruce. Přiložil jsem na ni ruku a začal mrazit, aby se rána ochladila. Mezitím k nám přiběhli ostatní.

,,Co se stalo?" zeptala se rychle Merida.

,,Jen včely," odpověděl jsem.

,,Jo? Vypadaly, že mě chtěly sežrat," řekla Locika vážně, ale pak se tomu musela zasmát. V keři jen pár metrů od nás něco zašumělo. Snažil jsem se prodrat dopředu, ale ostatní mi stáli v cestě. Pak to vyskočilo ze své skrýše přímo před Lociku.

,,Maxi!" vykřikla Locika, když poznala vysokého bělouše. ,,Kde ses tu vzal?" zeptala se Locika koně, ale on jen pořád stál na místě připravený zaútočit.

,,Loci, ten nevypadá, že by se chtěl s někým kamarádit," řekl Škyťák a pomalu se blížil k Bezzubkovi.

,,Ty si na mě nepamatuješ?" zeptala se ho Locika, ale v ten moment byl Škyťák u Bezzubky a chtěl mu dát povel, aby zaútočil, ale Max si stoupl na zadní a hlasitě zařehtal.

,,Pozor!" vykřikl jsem na Lociku.

,,Sedni!" vykřikla zase Locika na koně a on si rychle sedl. Potom se podíval na Lociku, jako kdyby mu všechno došlo. Rychle si stoupl a vesele zaržál. Locika k němu s radostí přiběhla a objala ho.

,,No, kdo je ten nejmilejší koníček?" zeptala se ho a dál se s ním mazlila.

,,Lociko, co je to za koně?" zeptal jsem se jí a přišel o trochu blíž.

,,To je ten kůň, co jsem s ním před rokem prozkoumávala království." Najednou odněkud přilezl Pascal a když ho Max viděl, znovu začal skákat radostí. Pascal si na něho vylezl a změnil barvu na bílou. Já, Merida, Škyťák a Bezzubka jsme tam jen stáli a sledovali jejich šťastné shledání. Maxovi to ale asi bylo málo a vzal Locičiny vlasy do zubů a rozběhl se pryč. Locika se za ním rozběhla a my za ní.

,,Kam to běží?" zeptal jsem se jí, když jsem je dohnal a pomohl Locice na Maxův hřbet.

,,Já nevím," řekla Locika a chytla se hřívy. Merida a Škyťák byli těsně za námi. Doběhli jsme na pěšinu, která vedla ke zchátralému domku, ale podle zvuků tam bylo hodně živo.

,,Kde to jsme?" zeptal jsem jí a počkal na Škyťáka s Meridou.

,,To snad ne!" vykřikla a šla se podívat blíž. Max vypadal spokojeně, když viděl Lociku. ,,Jsme u hospody U zmuchlaného káčátka!"

Pohled Lociky

Nemohla jsem uvěřit tomu, že jsem tu byla. Po tak dlouhé době. Znovu jsem si vybavovala všechny detaily malé hospůdky. Ani jsem si neuvědomovala, že jsem se čím dál víc blížila ke dveřím malého domku postaveného nakřivo. Otevřela jsem dveře a nahlédla dovnitř. Všechno vypadalo úplně stejně jako dřív. Nikdo si mě nevšiml a hleděl si svého, dokud za mnou Maxim nahlas nezaržál. Všichni se na mě hned podívali a když si uvědomili, že jsem to já, začali jásat. Dva, mně moc dobře známí zločinci, ke mně hned přiběhli a objali mě.

,,Kde ses nám tak toulala, krasotinko? A kdo je tohle?" zeptal se Hák a ukázal na Meridu a Škyťáka, kteří stáli ve dveřích. Jack ke mně stál blíž, ale toho Hák neviděl. Nejspíš nikdo ze zločinců na něj nevěřil.

,,To je na dlouhé vyprávění. Tolik jsem toho za ten rok prožila," řekla jsem s úsměvem a někdo mi podal korbel s nějakým alkoholem.

,,A splnila sis svůj sen?" zeptal se mě ten, s tím velkým nosem. Ani nevím, jestli mi tehdy řekl své jméno.

,,No, ano. Bylo to úžasné vidět ty lampiony nad jezerem z loďky," řekla jsem, ale pak se mi to začalo všechno vybavovat. Světélka lampionů nad jezerem. Klidná noc a opuštěná loďka daleko ode všeho. Vy a ten, o kterém jste si mysleli, že mohl být ten pravý. Z mého snění mě vytrhla postava sedící v tmavém koutu hospůdky. Seděl až u posledního stolu se svým korbelem a svíčka před ním plápolala slabým světlem. Nebylo pochyb o tom, kdo to byl.

,,Lociko, děje se něco?" zeptal se Jack, ale já jím byla v ten moment tak omámená, že jsem se zmohla jen na jediné slovo.

,,Evžen," řekla jsem potichu a šla pomalu za ním. Korbel, který jsem doteď držela, jsem položila na nedaleký stůl a přišla až k němu. Vypadal hrozně. Neupravené vlasy mu lezly do očí, neoholené strniště a pod očima tmavé kruhy. Skláněl se nad z půlky plným korbelem v úplné tichosti. V hospůdce jakoby se zastavil čas a každý se bál promluvit. Evžen asi pochopil, že se něco děje, a zvedl svůj pohled na mě.

,,Bloncko?