What if was all different?

10. Kapitola

Pohled Meridy

V noci mě vzbudil velký hluk. Podívala jsem se na Škyťáka, ale ten jen v klidu spal. Když jsem si sedla, abych se porozhlédla, uviděla jsem Lociku, která se dívala směrem k věži.

,,Lociko, kde je Jack?" zeptala jsem se jí.

,,Asi v té věži. Nejspíš bojuje se Stínem. Musíme mu pomoct." Jakmile to dořekla, rychle jsem vzbudila Škyťáka a Bezzubku a řekla mu, co se děje. On šel připoutat Bezzubce sedlo a vylétli jsme. Locika se nejdřív bála výšek, ale rychle si zvykla. Mířili jsme přímo k hoře, když se najednou ozvala rána a uviděli jsme Jacka, který proletěl oknem a padal dolů. Nemohl vzlétnout, protože byl v bezvědomí. S Bezzubkou jsme od něj ale byli moc daleko.

,,Mám nápad. Škyťáku, řekni Bezzubce, ať vyletí výš," řekla Locika těsně u jeho ucha, aby ji slyšel.

,,To ho ale nechytneme. Až tam doletíme, bude pod námi," namítl Škyťák.

,,No právě. Merido, vezmi konec mých vlasů a přivaž je k sedlu."

,,Nechceš snad skočit dolů, že ne?"

,,Jak jinak ho máme zachránit? Neboj se, už jsem to jednou dělala. Prostě přivaž ty vlasy. Máme jen pár vteřin." Udělala jsem, co po mě Locika chtěla a přivázala jsem konec jejích vlasů k sedlu. Už jsme byli od Jacka jen pár desítek metrů, když najednou proletěl kolem nás a padal pod námi. V tu chvíli se Locika rozběhla k ocasu Bezzubky a skočila dolů. V ruce držela hustý pramen vlasů, který teď sloužil jako provaz a zhoupla se pod námi. Když byl Jack až u ní, chytla ho za kapuci a vytáhla k sobě do objetí.

,,Mám ho! Letíme pryč!" křičela na nás zezdola. Škyťák řekl Bezzubkovi, že letíme zpátky do tábora. Podívala jsem se nahoru do rozbitého okna věže, ve kterém stál Stín a sledoval nás. Potom zkřížil ruce za zády, otočil se a vešel dovnitř.

,,Jste celí?!" zakřičela jsem na ně.

,,Jo, jsme!" Po pár minutách jsme se vrátili do tábora a snesli se k zemi. Odvázala jsem Locičiny vlasy a přišla blíž. Škyťák zrovna zakládal oheň.

,,Bude v pořádku?" zeptala jsem se Lociky.

,,To nevím. Jack mi řekl, že Stín ovládá nějaký černý písek plný strachu, ale nevím jak nebo jestli se to dá vůbec léčit." Smutně se přitom dívala na Jacka a odhrnula mu pramen vlasů z tváře. Už za námi přišel i Škyťák.

,,Jak mu je?" zeptal se.

,,Pomalu mu tluče srdce, ale jinak je asi v pořádku."

,,Pojďte, odneseme ho k ohni." Škyťák a já jsme ho zvedli a opatrně odnesli k ohni. Locika si položila jeho hlavu na klín a z očí se jí spustila slza. Vzala do dlaně pramínek svých vlasů a položila je Jackovi na hruď. Se slzami v očích začala zpívat.

,,Kvítku, hvězdo má,
sílu probouzej.
Zpět nech běžet čas,
co bylo mé, mi dej.

Rány zahoj hned,
osud převracej.
Ztracené zas vrať,
co bylo mé, mi dej.
Na zpět mi dej."

Pohled Lociky

Když jsem dozpívala, nic se nestalo. Jack pořád jen bezvládně ležel a měl lehce pootevřená ústa. Opatrně jsem ho trošku zvedla a objala. Nic jsem neříkala a Merida se Škyťákem také ne. Jen jsme se nechali unášet tou hroznou představou, že se Jack nevzbudí. Najednou jsem něco ucítila. Jack se pohnul. Opatrně jsem ho zase položila na zem. Pomalu otevřel oči a usmál se na mě.

,,Lociko, zachránila jsi mě."

,,Ne, to my všichni," řekla jsem a taky se usmála.

,,Ve věži jsem našel Pascala," řekl a sáhl si do kapsy mikiny a podal mi Pascala. Potom mu zesláble klesla ruka na břicho. Chytla jsem ho za ni a podívala se mu do očí.

,,Moc ti děkuji," řekla jsem mu a políbila ho.

,,Musíme vyrazit dál. Ať nás Stín nenajde."

,,Nejdřív si musíš odpočinout. Hned ráno vyrazíme." Jack jen přikývl a vzápětí usnul vyčerpáním. Merida mi podala deku, kterou jsem ho přikryla a sedla si dál.

,,Ale ale ale. Není to Jackova malá parta?" uslyšeli jsme za našimi zády hlas. Všichni jsme se leknutím otočili a uviděli Stína. Sebrala jsem ze země pánvičku a Merida svůj luk a postavili jsme se před Jacka. Škyťák zavolal Bezzubku, který byl připravený zaútočit.

,,Přátelé, to nebude třeba. Přišel jsem se vám jen ukázat. Jack vám o mně jistě napovídal samé zlé věci."

,,Myslíme si o tobě své potom, co jsi vyhodil Jacka z té věže!" vykřikla jsem. On se ale jen zasmál.

,,Jack zaútočil na mě. Jen jsem se bránil. Vím to. Také vím, že jste Škyťák, Merida a Locika. Jeho malá Locika, kterou jen využívá, aby se dostal k tvým kouzelným vlasům."

,,Nevíš, co říkáš. Proč by asi chtěl mé vlasy?"

,,No přece aby ho děti viděly."

,,A k čemu by mu moje vlasy byly?"

,,To se dozvíš brzo. Hodně brzo," řekl Stín a zmizel. Byla jsem z toho úplně vedle a nedokázala se pohnout. Merida ke mně přišla a položila mi ruku na rameno.

,,Nevěříš mu, že ne?"

,,Ne, jasně že ne."

Pohled Škyťáka

Ráno jsme se s Meridou rozhodli jít do vesnice a zkusit prodat nějaké ryby, které Merida včera chytla. Locika radši zůstala s Jackem u ohně. Navíc jsme nechtěli vzbudit moc velkou pozornost s kilometrovými vlasy. Když jsme přišli na náměstí k pár stánkům se zeleninou a ručně vyrobenými věcmi, začali jsme vykřikovat na procházející lidi.

,,Ryby na prodej! Čerstvé ryby!" Naštěstí byl velký zájem a všechny ryby jsme prodali během půlhodiny. Pak jsme šli nakoupit ještě nějaké jídlo a boty pro Lociku. Počítali jsme s tím, že je nebude chtít nosit, ale v zimě nemůže chodit bosky po sněhu. Už jsme se chystali k návratu k táboru, když si Merida všimla stánku s šitím.

,,Počkej chvíli. Něco tu potřebuji koupit."

,,Chceš vyšívat?" zeptal jsem se jí, ale přerušila nás prodavačka.

,,Co byste si přála, slečno?" zeptala se mile.

,,Chtěla bych jehlu a nit." Prodavačka se sehnula pod pult a vytáhla dlouhou jehlu a černou nit na cívce.

,,Nemáte spíše modrou? Tmavě modrou?"

,,Dobře, tady to je," řekla prodavačka a podala jí cívku s nití a jehlu. Merida jí zaplatila a šli jsme k cestě do lesa.

,,Proč jsi koupila nit?"

,,Čím jiným mám Jackovi zašít díru na mikině, kterou jsem mu udělala?" řekla vesele a loudavým krokem jsme se vraceli zpět k Locice a Jackovi.