What if was all different?

35. Kapitola

Pohled Lociky

,,Moc vám děkujeme za vaše pohostinství, ale už vážně musíme jet," řekl Jack směrem k Elinor, která se objímala s Meridou, a podal Škyťákovi tašku se zásobami jídla.

,,Určitě se zase brzy zastavíme, slibuji," řekla Merida a vykroutila se z matčina objetí. ,,Můžeme vyrazit?"

,,Ještě ne, musím na záchod!" vykřikla jsem a rozběhla se do hradu. Za tu dobu, co jsme tu byli, jsme s Jackem stihli prozkoumat každý kout hradu, takže pro mě naštěstí nebyl problém záchod najít. Když jsem se vrátila, všichni na mě už netrpělivě čekali.

,,No sláva, myslela jsem si, že než se vrátíš, tak si to stihnu rozmyslet," řekla Merida se smíchem a já jsem za ní vylezla do sedla. Škyťák už seděl Bezzubkovi za krkem a čekal, až si sednu.

,,Tak na shledanou!" vykřikli jsme všichni sborově a Bezzubka vzlétl do vzduchu.

,,Šťastnou cestu a v pořádku doleťte!" křičela na nás Elinor a Fergus a tři malí Meridini bratři nám mávali. Hrad se nám rychle ztrácel z očí, až ho převýšily koruny stromů. I když byla Merida smutná, že opouští svou rodinu, bavili jsme se stejně jako kdysi. Říkali jsme si různé historky, i když zrovna já jsem do nich nikdy moc nepřispívala. Mnohem radši jsem poslouchala zážitky ostatních.

,,Loci," zeptal se mě najednou Jack, když skončil povídku o jedné holčičce, která si přála, aby na její narozeniny začal padat první sníh. ,,Nevadí ti, že si tu povídáme o našich životech, dětství a tak, když ty jsi žila celý život ve věži?"

,,To je pravda," přidala se i Merida. ,,Nedovedu si představit léto, kdy bych jen tak nevyběhla bosky do měkké trávy a v zimě nedělala andělíčky do sněhu."

,,No, ani ne. Já tohle nikdy neměla, takže asi ani nevím, o co přicházím. Nikdy jsem neznala nikoho, komu bych to mohla závidět."

,,A nechybí ti to někdy?" zeptal se mě pro změnu Škyťák a otočil se na mě, aby mi viděl do očí.

,,Nemůže ti chybět něco, co jsi nikdy neměl. Tedy, alespoň myslím." Merida se ke mně natáhla ze svého místa a se smutným obličejem mě objala.

,,Loci, to neříkej," řekl Jack a přiletěl blíž k nám. ,,Tak víš co? Uděláme si nové vzpomínky. V létě budeme chodit k vodě a k moři někam do tepla a v zimě budeme stavět sněhuláky a koulovat se."

,,To zní skvěle. Už aby bylo léto."

,,Jo, té zimy už bylo dost. Mám jí po krk," řekla Merida a protáhla se na svém místě.

,,Hej!" Vykřikl Jack a zpražil ji pohledem.

,,Promiň," omluvila se mu Merida a všichni jsme se začali smát.

,,Dávám Meridě za pravdu," řekla jsem. ,,Už mě nebaví nosit boty. Nejradši už bych chodila zase jen bosky."

,,To už bys mohla. Teď na začátku května už není taková zima. Až přistaneme, zkusíme je prodat ve městě," řekl Škyťák a dál se věnoval cestě před námi.

,,Kde to vůbec jsme?" zeptala jsem se a Merida se podívala do mapy, kterou nám dala Elinor na cestu.

,,Asi v polovině ostrova. Zítra touhle dobou už budeme za mořem."

,,Super, už se těším až budeme zase v zemi, kde jsem vyrostla," řekla jsem a z tašky s jídlem jsem si vytáhla pár jahod. S chutí jsem do jedné kousla, ale její chuť byla tak odporná, že jsi ji hned vyplivla. ,,Fuj, ta jahoda je hnusná," řekla jsem a hřbetem ruky jsem si utřela pusu.

,,Není zkažená?" zeptal se mě Jack, přiletěl až k nám a sedl si vedle mě. Merida si ode mě jednu vzala a zkusila ji.

,,Mně přijde, že je v pohodě," řekla, dojedla i zbytek a vzala si ode mě jahody, které jsem měla v ruce. ,,Ale nechápu to, ty jsi měla jahody vždycky ráda, ne?"

,,Jo, asi je mi jen špatně z toho letu."

,,Mám přistát?" zeptal se pohotově Škyťák.

,,Ne, to je dobrý. Jen mě trochu bolí hlava. Na chvilku asi zavřu oči," řekla jsem unaveně a opřela jsem si hlavu o dlaň.

,,Dobře, odpočiň si," řekl Jack, pohladil mě po vlasech a vzlétl do vzduchu vedle Bezzubky. Merida i Škyťák byli potichu, takže jsem se mohla v klidu prospat, ale i když jsem se snažila sebevíc, nedokázala jsem usnout. Asi po hodině a něco jsem konečně usnula neklidným spánkem.

Pohled Škyťáka

,,Vypadá to, že konečně usnula," řekla Merida a sedla si ke mně blíž.

,,Za chvíli se začne stmívat. Kdy asi tak přistaneme, Jacku?" zeptal jsem se ho a všiml si, že Bezzubka začal zívat. Vážně už jsme letěli dlouho a Bezzubka si brzy potřeboval odpočinout.

,,Já nevím. Až uvidíme nějakou louku, tak zastavíme," řekl Jack a ustaraně se podíval na Lociku. ,,Merido, mohla bys ji vzbudit?"

,,Jasně," řekla Merida a vrátila se na své místo. ,,Lociko, vstávej, jinak nebudeš spát v noci."

,,Kde jsme?" zeptala se hned Locika rozespale.

,,Za chvíli budeme přistávat. Jsme někde u pobřeží."

,,Dobře, už jsem vzhůru," řekla Locika a promnula si oči.

,,Jak ti je?" zeptal se jí Jack a přiletěl blíž k Bezzubkovi.

,,Líp, ale ne úplně dobře."

,,Hned, jak přistaneme, půjdeme spát. A zítra už budeme za mořem," řekla Merida povzbudivě, aby Lociku rozveselila.

,,To bude super."

,,Jacku, tamhle to vypadá jako louka," upozornil jsem ho a ukázal do dálky na veliký prostor mezi stromy.

,,Dobře, tam přistaneme," rozhodl Jack a letěl napřed. Bezzubka ho následoval a po chvíli přistál v trávě. Já a Merida jsme sesedli a Locika nám začala podávat tašky, které jsme pokládali na zem. Když bylo všechno z Bezzubky dole, slezla i Locika.

,,Běž si lehnout. Přinesu ti deku a rozděláme oheň," řekl Jack Locice a začal se prohrabovat v jedné z tašek, aby našel deku. Já jsem zatím šel hledat nějaké dřevo na oheň a Merida hledala křesadlo. V momentě, kdy jsem se vracel s několika suchými klacíky na ohniště a začalo se smrákat, se ale celá obloha zbarvila do černa a vzduchem proletovaly nějaké předměty. V té tmě se nedalo poznat, co to bylo, ale všichni jsme okamžitě věděli, o co jde. Upustil jsem klacky a rozběhl se k ostatním. Jack stál připravený se svou holí, Merida si přes ramena přehazovala toulec s šípy a Locika v ruce držela svou dýku. Já si rychle připnul svůj meč k opasku a vytáhl jsem jej. Na nebi už panovala skutečná bouře. Vítr byl tak silný, že lomcoval se všemi stromy okolo louky. Přes běsy na nebi nebylo vidět Měsíce, který nám vždy dodával odvahu. Vypadalo to, jako kdyby žádné nebe ani nebylo. Při pohledu na běsy, proletující vysoko nad našimi hlavami, nám bylo všem jasné, že z tohohle cesta bez boje nevede.

,,Stíne!" vykřikl Jack s dlouhou ozvěnou do nebe. A pak se před námi zjevil. Snový démon.