What if was all different?

5. Kapitola

Pohled Lociky

,,Jacku? Už nemůžu. Můžeme zastavit? Bolí mě nohy," řekla jsem směrem k Jackovi, který letěl pár metrů přede mnou.

,,Už zase? Nemůžeme si dávat přestávky tak často. Tímhle tempem nikam nedojdeme."

,,Poslední přestávka byla alespoň před třemi hodinami a nediv se. Já nejsem z nás dvou ta, která umí létat. Určitě mám v noze třísku."

,,Ukaž," řekl a zastavil. Sedla jsem si na zem a ukázala mu chodidlo. Chvíli mi to prohlížel a pak se na mě podíval.

,,No jo, vážně tam máš třísku. Mám ti ji vytáhnout?"

,,Jestli chceš." Jack ani neodpověděl a opatrně se snažil vyndat třísku. Povedlo se mu to, ale z chodidla mi začala téct krev.

,,Kruci. Promiň, to jsem nechtěl."

,,To je v pohodě. Asi bych ti měla něco říct. Něco, co jsem z mého vyprávění vynechala a je to dost podstatné."

,,A co je to?"

,,Důvod, proč jsem si nikdy nenechala ostříhat vlasy. Víš, mé vlasy jsou kouzelné."

,,Kouzelné? A co umí?"

,,Umí uzdravit zraněné i nemocné."

,,Fakt? Tak se předveď," vyzval mě a sedl si vedle mě na zem.

,,Víš, je v tom ale háček. Nemůžu uzdravit sama sebe."

,,Proč?"

,,Narodila jsem se díky květině. Moje máma byla před mým narozením nemocná, tak musela vypít odvar z kouzelné zlaté květiny. Proto mám blonďaté vlasy, zatímco moje máma má černé. Proto jsem byla celý život zavřená ve věži, aby lidé nepřišli a nechtěli mi je ostříhat. Potom totiž ztmavnou a ztratí svou moc."

,,Aha. No, alespoň máme další věc společnou. Já ovládám sníh a ty máš kouzelné dlouhé vlasy, které vyléčí snad cokoli na světě. V pohodě. Nevyšiluju."

,,Dobře? Můžeme tedy dneska přespat tady?"

,,Jo jasně. Tak já zajdu pro nějaké dřevo na oheň," řekl a vydal se kousek dál lesem. Po chvilce jsem uslyšela jeho hlas šeptající do tmy. ,,Ty kráso, ona má vážně asi kouzelný vlasy."

Pohled Jacka Frosta

V noci se mi zdál divný sen. Takový, který jsem ještě nezažil. Byl jsem v temné místnosti a z jednoho rohu potichu vyšel on. Stín. Šel ke mně a obcházel mě.

,,Jacku Froste, můj kamaráde. Vážně sis myslel, že se mě tak snadno zbavíš? Že na mě ty a ta tvá parta budete stačit? Na to, abyste se zbavili svého největšího nepřítele a strachu všech dětí?" Mluvil tak pomalým a klidným hlasem. Jako kdyby si se mnou hrál.

,,Co po mně chceš?"

,,Chci... tu holku." Jakmile to dořekl, objevil se ve vzduchu obrázek Lociky a hned po tom se objevila za ním svázaná v řetězech a s šátkem přes pusu. Něco se mi snažila říct, ale nerozuměl jsem jí ani slovo.

,,Lociku nedostaneš. Nikdy!" zakřičel jsem a rozběhl se proti němu. Chtěl jsem ho celého zmrazit a rozbít jeho sochu, ale uhnul a já skončil na zemi. Než jsem se nadál, sebral mi mou hůl a poslal na mě svůj černý písek plný strachu. Ocitl jsem se uprostřed velkého tornáda. Snažil jsem se z něj vyletět ven, ale písek ze mě vysával všechnu sílu. Nakonec se tornádo rozplynulo a já tvrdě dopadl na zem. Uviděl jsem před sebou Stína, jak táhne Lociku někam pryč a chtěl jsem se zvednout. Stín ale vystřelil jednu ze svých očarovaných střel a trefil mě do hrudi. Naposledy jsem vystřelil led, který přetrhl řetěz na rukou Lociky. Rozběhla se ke mně, ale Stín se najednou objevil před ní, pohladil ji po tváři a tím ji uspal.

,,Jacku, Jacku, Jacku. Ty se mě nikdy nezbavíš a víš to moc dobře." S jeho slovy vzal Lociku do náruče a odešel s ní. Mě tam nechal samotného umřít. Nemohl jsem proti temnotě už nic dělat.

,,Jacku!" uslyšel jsem křik Lociky. Rychle jsem se vzbudil a zjistil, že to byl jen sen.

,,Co se stalo?" zeptal jsem se jí.

,,Já nevím, hrozně jsi sebou škubal a křičel jsi.

,,Co jsem křičel?"

,,Stíne." Když to řekla, na chvíli jsem se odmlčel.

,,Lociko, měl bych ti něco říct."

Pohled Škyťáka

Ráno jsem se probudil docela pozdě. Merida seděla u ohně zády ke mně, takže jsem neviděl, co dělá. Vstal jsem, pohladil Bezzubku, který už byl také na nohou, a šel za ní.

,,Dobré ráno," řekl jsem a ona se otočila.

,,Dobré. Dáš si snídani?" zeptala se a ukázala na pár opečených ryb, které udělala na ohni. Musel jsem se usmát. Vstala brzy jen proto, aby nám udělala snídani.

,,Jasně," řekl jsem a sedl si vedle ní. Vzal jsem si jednu opečenou rybu a začal jíst. Bezzubka po chvíli taky přišel a vzal si pár neopečených ryb.

,,Tak kam se dneska vydáme?" zeptala se mě.

,,Ze vzduchu jsem viděl kousek odsud moře a tak mě napadlo, že by to v zemi za ním od našich rodin mohlo být bezpečnější než tady."

,,Tak jo. Souhlasím."

,,Jen mě trápí jedna věc. Jak přes moře dostaneme tvého koně? Je moc těžký na to, aby ho Bezzubka unesl."

,,Vidíš, to mě nenapadlo. Nevím. Prostě něco vymyslíme, až tam budeme," řekla jen a dál jedla. Já se ale celou dobu snažit vyřešit náš nový problém. Hned po snídani jsme sbalili naše věci a vydali se na cestu. Jeli jsme asi hodinu a půl, až jsme přišli k útesu. Za ním bylo jen nekončící modré moře, které se třpytilo ve slunečním svitu. Seskočil jsem z Bezzubky a Merida z Enguse a dívali jsme se na obzor. Přelet nad oblohou několika racků nás vtáhl zpátky do reality.

,,A co budeme dělat teď?" zeptala se mě Merida.

,,Já nevím," odpověděl jsem zasněně a stále se díval na malé vlnky v moři.

,,Nechci Enguse opustit. Je to můj parťák už od dětství."

,,To chápu, ale měla bys to udělat."

,,Já nemůžu." Jakmile to dořekla, uslyšeli jsme z dálky výkřik.

,,Princezno? Princezno!" Merida se rychle otočila s hrůzou v očích.

,,Vojáci. Našli mě."

,,Princezno Merido!" stále dokola křičeli vojáci a běželi k nám. Vzal jsem Meridu za ruku a otočil ji k sobě.

,,Merido, no tak. Vzchop se. Nech tu Enguse a poleť se mnou."

,,Nemůžu to udělat."

,,To se snad chceš vrátit ke své mámě a jejímu řízení tvého života?"

Pohled Meridy

,,Ne. Máš pravdu, jdeme," řekla jsem a odvázala z Engusova hřbetu svou tašku. Škyťák vylezl na Bezzubku a tašku, kterou jsem mu podala, přivázal k sedlu.

,,Je mi to líto, Engusi. Vrať se s vojáky na hrad, ano? Já budu v pořádku." Vojsko už bylo jen pár desítek kroků od nás. Naposledy jsem pohladila Enguse a běžela k drakovi. Škyťák mi podal ruku a já si vylezla do sedla.

,,Promiň mi to, tati," řekla jsem směrem k tátovi, který stál jen pár kroků ode mě a já mu teď musela dát sbohem. Bezzubka se vznesl do vzduchu a rychle se vzdaloval od útesu.

,,Merido!" uslyšela jsem vzdálený zoufalý křik otce než se mi ztratil z dohledu. Pevně jsem se chytila Škyťáka a ucítila na tváři kapky slz. Setřela jsem je hřbetem ruky a soustředila se na let a moře pod námi. Bylo úžasné cítit svobodu. I Škyťák si výhled užíval. Nechali jsme se unášet mořským větrem a asi po hodině doletěli k pobřeží, kde pokračovala naše dlouhá cesta.