What if was all different?

45. Kapitola

Pohled Jacka Frosta

,,Vážně nemůžu uvěřit, jak mi to Evžen mohl udělat," vztekala se Locika a pochodovala kolem ohniště, když jsme obědvali. Rozhodli jsme se tu ještě pár dní zůstat a prohlédnout si okolí, než půjde Locika do paláce dokázat, že je princezna.

,,Co kdybys toho už nechala a najedla se?" zeptal jsem se jí a podal jí kousek opečeného masa na tyčce.

,,Jo, ale já tomu pořád nemůžu uvěřit. A jak na to mohl tak sprostě zapomenout?"

,,No tak se o tom přesvědčíme," řekl Škyťák s plnou pusou.

,,Cože?" zeptali jsme se všichni tři.

,,Stačí se dostat do minulého roku a můžeme zjistit, jak to bylo," řekl jako by nic, ale my věděli, že na něco kápl.

,,No proč ne?" zeptal jsem se a podíval se na Lociku.

,,Teď hned?"

,,Jasně, aspoň to budeme mít dřív za sebou."

,,No, tak dobře," řekla Locika a šla najít tu kouli.

,,Půjdete s námi?" zeptal jsem se ostatních.

,,Asi ne," řekla Merida a podívala se na Škyťáka.

,,Jo, já taky ne."

,,Dobře, tak můžeme?" zeptal jsem se Lociky a vzal si od ní kouli. Locika jen nejistě přikývla a chytla mě za ruku. ,,Tak do osmého června minulého roku!" vykřikl jsem a vyhodil kouli do vzduchu. Před námi se objevil zářivý portál, do kterého jsme vběhli. Na konci kouzelného tunelu se objevilo jezero a my doběhli na jeho břeh. Kousek od nás jsme uslyšeli hlasy, tak jsme se schovali za nedaleké keře a plížili se blíž.

,,To jsou oni," pošeptala mi Locika, když jsme kousek před námi uviděli dva zločince. Hned na pohled bylo poznat, že jsou to dvojčata. Lampou se dívali někam na jezero. Oba jsme se podívali tím směrem a uviděli loďku, ve které seděl Evžen s Locikou. Nejistě se přibližovali ke břehu dál od nás. Zůstali jsme čekat u dvojčat, dokud k nim Evžen nepřišel.

,,Á, tady jste," řekl Evžen, když k nám přišel s koženou taškou, ve které byla koruna. ,,Od tý doby, co jste mě ztratili, vás všude hledám. Hej, nechal sis narůst kotlety, co? Jo, to teď frčí."

,,Zatím jen kecá, bude trvat dlouho, než se dostane k tomu, že mě vymění," zašeptala Locika.

,,Psst."

,,Prej jsi něco našel," řekl jeden ze zločinců a přišel blíž k Evženovi. ,,Něco mnohem cennějšího než je koruna. Chceme tu holku." Evžen se na něj vyděšeně podíval, ale v ten moment dostal ránu do hlavy od druhého muže, který stál za ním. Locika se lekla a málem vykřikla, ale já jí stihl zacpat pusu. Pak jsme jen sledovali, jak Evžena přivázali k jejich loďce a poslali ho na jezero.

,,Takže?" zeptal jsem se Lociky a konejšivě ji chytl za ramena.

,,Evžen nelhal."

Pohled Meridy

,,Poslyš Škyťáku," začala jsem opatrně a on se na mě otočil. ,,Vím, že jsem k tobě nikdy nebyla moc fér. Snažil ses mi ukázat, jak mě máš rád, ale já to pořád odmítala. Byla jsem hloupá. Teď si ale uvědomuji, že bych nemohla mít lepšího přítele než tebe."

,,U vás na hradě jsi tak ale moc nezněla," řekl jen uraženě.

,,Kdy?"

,,Před poslední hrou. Povídala jsi tam své matce o tom, proč mě nesnášíš." Chvíli mi trvalo, než jsem si vzpomněla na to ráno, ale pak mi to došlo.

,,Škyťáku, tak to nebylo. Tedy jo, ale mluvila jsem o tom, co jsem na tobě neměla ráda předtím. Po hrách mi začalo docházet, co všechno jsi pro mě udělal. Kolikrát už jsi mě zachránil v bojích, pomohl jsi mi se správně rozhodnout, vyhrál jsi celé hry o mou ruku, aby se nemusela vdát. A já si ani neuvědomovala jaké mám štěstí, že tě mám."

,,Merido, já nevím. Musím se rozhodnout," řekl a odešel od ohně k Bezzubkovi. Seděla jsem sama na zemi a pořád čekala, kdy něco řekne nebo něco udělá, ale nic se nestalo. Za chvíli se u nás objevil portál a vystoupili z něj Jack s Locikou.

,,Tak jak to dopadlo?" zeptala jsem se Lociky, když si ke mně sedla.

,,Evžen měl pravdu. Chtěl se té ukradené koruny zbavit, tak ji dal těm zločincům a chtěl jít za mnou, ale oni ho zmlátili, svázali k loďce a pustili na jezero. Hned potom šli za mnou, kde mi řekli, že mě vyměnil za korunu a já jim uvěřila. Byla jsem tak blbá! Tak naivní!" vykřikla a hlavu sklopila k zemi.

,,No tak, to jsi nemohla vědět," uklidňovala jsem ji. Ani já tomu nemohla uvěřit. Evžen se mi nejdřív zdál jako blbec, ale teď jsem vůbec nevěděla, jak se k tomu postavit. ,,Co teď budeš dělat?"

,,Chci jít do paláce. Chci vidět své pravé rodiče. Alespoň něco bez všech lží," řekla a rychle vstala.

,,Co? Teď hned?" zeptal se Jack s údivem. Já a Škyťák jsme přišli blíž a čekali, jak rozhodnou.

,,Ano. Jacku, já už takhle nevydržím. Musím je poznat. Prosím," žadonila Locika.

,,Tak dobře, pojďme," řekl Jack. Zanedlouho jsme byli ve městě a mířili k paláci. Míjeli jsme lidi, kteří se po nás divně dívali. Tak kdo by se nedivil, kdyby nás viděl. Holka s dlouhými vlasy, u které se za chvíli dokáže, že je princezna, potom viking, princezna, která podle vlasů vypadá, jakoby právě prolétla roštím, a strážce, kterého ale sotva někdo viděl. Když nás uviděl jeden ze strážných, strčil do druhého a oba si přeměřili Lociku od hlavy až k patě. Pak se oba dva rozběhli dovnitř.

,,Co teď?" zeptal se Škyťák.

,,Asi počkáme," řekl Jack a nahlédl skrz otevřenou kovovou bránu. Dva strážní se blížili zpátky.

Pohled Lociky

Všichni čtyři jsme čekali na balkonu o trošku výš než celé nádvoří. Merida a Škyťák se v klidu opírali o zábradlí a koukali se na nádvoří, Jack nervózně přecházel kolem mě a já jen stále a čekala na ten moment. Po devatenácti letech uvidím své pravé rodiče. Pořád jsem tomu nemohla uvěřit. Ještě před rokem jsem snila o tom, abych viděla lampiony zblízka, a teď po všech těch dobrodružstvích si ani nedokážu představit, co bude dál.

,,Lociko," zašeptal ke mně Jack a tím mě vytrhl ze snění. Zvedla jsem svůj pohled nejdřív na něj a pak před sebe, kde jsem je uviděla. Královna v dlouhých fialových šatech a král v modrém obleku a tmavě červeném plášti. I když byli oba hnědovlasí, nebylo pochyb, že to byli mí rodiče. S nevěřícným pohledem jsme se k sobě přibližovali. Nikdy bych nevěřila, že je uvidím, a teď tu přede mnou oba dva stáli. Když maminka přišla až ke mně, něžně mě pohladila po tváři a oběma se nám spustily slzy štěstí. Hned jsme si padly kolem krku a tatínek se k nám také přidal. Po chvíli jsem se vymanila z hřejivého obětí, na které jsem čekala celý svůj život, a přišla k Jackovi.

,,Chtěla bych vám představit Jacka," řekla jsem stále ještě se slzami v očích a doufala, že na něj věří.

,,Rádi tě poznáváme, Jacku Froste," řekla maminka a oba se na něj usmáli.