What if was all different?

38. Kapitola

Pohled Meridy

,,Tak já jdu, za chvíli jsem zpátky," řekl Jack a vyletěl oknem ven, aby si mohl promluvit s Měsícem. Ten byl právě teď naší jedinou nadějí.

,,Merido, pojď sem, prosím," zavolal na mě Škyťák z patra pode mnou a já šla za ním. Přišla jsem až k němu a on mě zavedl ke dveřím nějaké místnosti u schodů. ,,Zjistil jsem, jak vyrobit prášek proti běsům a udělal jsem ho dost na to, abychom konečně mohli porazit Stína," řekl s úsměvem a otevřel. Ven se okamžitě vyvalila zlatá záře, takže jsme rychle vklouzli dovnitř a zavřeli za sebou dveře. Před námi byl stůl s nějakými lahvičkami na pokusy a všude kolem byly hory zlatavého prášku.

,,Škyťáku, to je úžasný," řekla jsem s úsměvem a snažila se to vstřebat. ,,S tolika zásobami bychom se mohli i koulovat."

,,To mě taky napadlo, ale hlavně kdybychom se jím potřeli, běsové by se nás nemohli ani dotknout."

,,Ty jsi génius!" vykřikla jsem a chtěla ho obejmout, ale on se na mě nepodíval. Jen se usmál. Až když jsem ruce svěsila podél těla, všiml si mě a natáhl ruce, aby mě objal, ale rychle si to rozmyslel a svěsil je. Podívali jsme se jeden na druhého a rychle jsme si plácli. Bylo mi hrozně trapně, tak jsem si klekla na zem a začala si na dlani pohrávat se zrny písku. V tom do místnosti vtrhl Jack.

,,Musíme do Německa," řekl a zavřel za sebou. Nechápavě jsme se na něj podívali a já vstala ze země.

,,O čem to mluvíš?" zeptala jsem se ho.

,,Měsíc říkal, že Slunce s tím souhlasí, ale udělá to až za dva dny. Tu schopnost má jen jednou za pět set let. Tehdy to prý nebyla náhoda, že na Zem spadla kapka slunečního svitu."

,,Počkej, řekni nám to od začátku," řekla jsem mu a ukázala na židli, aby se posadil. Jack si sedl a začal vyprávět.

,,Před několika staletími žila mladá žena, která byla vážně nemocná, tak se Slunce rozhodlo, že uvolní kousek své energie a nechá na Zemi spadnout kapičku slunečního svitu. Kapka spadla do trávy na útesu u moře a vyrostla z ní kouzelná květina. Ta žena tuto květinu našla a protože věřila na legendy, zazpívala jí píseň. Květina začala zlatě zářit a ženu vyléčila."

,,Stejně jako Locičiny vlasy," řekl Škyťák zamyšleně.

,,Přesně."

,,No a co bylo s tou ženou dál?" zeptala jsem se ho.

,,Bála se, že by zase mohla onemocnět, tak o květině nikomu neřekla. Díky tomu, že květina uměla léčit i staré, žena přežívala po několik staletí. Za tu dobu v těch místech vzniklo království a žena si musela dávat větší pozor. Žila sama, květinu schovávala a už k ní nechodila tak často. Problém byl, že královna v tom království čekala miminko a onemocněla. Lidé se začali bát o královnu a její dítě."

,,Chudáček," řekla jsem při pomyšlení na malé miminko, kterému hrozilo nebezpečí ještě před narozením. ,,Ani se jim nedivím, že se o ně báli."

,,Jo, ale nějaké dítě je nám teď úplně jedno," řekl Jack mrzutě.

,,Hej, ty by ses taky bál."

,,To je mi jedno, mně jde hlavně o Lociku."

,,Prostě pokračuj," řekl Škyťák.

,,No, lidé se nějak doslechli o kouzelné květině a začali ji hledat. Žena se bála, že na ni přijdou a tak chtěla naposledy květině zazpívat. Když skončila, uslyšela vojáky a schovala se. Ve spěchu špatně schovala květinu a vojáci ji našli. Pak ji zanesli do hradu."

,,A dál?" zeptala jsem se Jacka.

,,To je celý," řekl Jack a podíval se na nás.

,,Jak to že celý?!" vykřikl Škyťák. ,,Vždyť vůbec nevíme, co dělat. Nevíme, co se stalo s květinou, královnou, dítětem nebo tou ženou!"

,,Já vím, nekřič na mě," řekl Jack a promnul si oči. ,,Právě proto musíme do Německa. Musíme najít to království."

,,Víš alespoň, jak se jmenuje?" zeptala jsem se ho.

,,Jo, Corona."

,,No, tak co nám zbývá? Poletíme," řekl Škyťák. ,,Pojďte, musíme se připravit."

Pohled Jacka Frosta

Pomalu jsem se ploužil k dřevěným dveřím se zdobením u kliky. Na tuhle chvíli jsem se připravoval, ale nečekal jsem, že to nakonec bude tak náročné. Když jsem došel až k nim, opřel jsem hůl o zeď a potichu zaklepal. Ani nevím proč, ani jsem neočekával žádnou odpověď. Opatrně jsem vzal za kliku a otevřel. Na dřevěné posteli v měkkých peřinách ležela Locika. Vešel jsem do pokoje a neslyšně zavřel dveře. Když jsem se k ní otočil zpět, cítil jsem se hrozně. Její pleť byla jemně zbarvená do šedé a ani vlasy už nebyly zcela blonďaté. Posledních pár metrů byly černé jako nejtemnější noc. Už jen pocitu z toho, co se stane, až budou černé celé, jsem se bál.

,,Ahoj," zašeptal jsem a sedl si k ní. Vzal jsem ji za její ruku a sevřel ji do své. Příjemně teplá ruka teď byla chladná jako led. Najednou mi to došlo. Její strach z toho, že se mi něco stane, všechny ty bitvy, to, co jí Stín tehdy v zimě udělal a co jí udělal teď. Všechen ten strach, který prožívala. Já ji pomalu zabíjím.

,,Už víme, co dělat. Tedy, ne tak úplně, ale víme, co dělat dál. Poletíme do Německa, tam, kde jsi vyrostla. Až se probudíš, navštívíme místa, kde jsi byla před rokem. Bude se ti to líbit," snažil jsem se ji uklidnit, ale nedocházelo mi, že jsem se snažil uklidnit hlavně sám sebe. Všechen ten stres a strach z možného neúspěchu mě vyčerpával. Přišlo mi, jako kdyby od včerejška uplynuly roky, i když to stále bylo jen pár hodin od našeho střetu se Stínem.

,,Moc mě mrzí, co se stalo. Kdybych si dával větší pozor, nic z tohohle by se nestalo. Nenávidím se za to, že ti teď nedokážu pomoct. A i to, že poletíme do Německa, je víceméně spontánní, protože nevíme, kde hledat tu květinu a co s ní potom dělat. Doufám, že bude stačit zazpívat, ale bojím se, že to bude málo. Udělám cokoli, abych tě dostal zpátky," řekl jsem, pustil její ruku a šel ke dveřím. Než jsem odešel z pokoje, vyslovil jsem větu, které jsem se už dlouho tak bál. ,,A hned potom odejdu... od vás všech."