What if was all different?

27. Kapitola

Pohled Lociky

,,Kde jste, kruci, byli? Víte, jaký jsme měli strach?" vykřikla jsem, když jsem mezi stromy uviděla Meridu s Jackem. Pomalu šli k nám a o něčem si povídali.

,,Mrzí mě, že jsem ti nedal vědět, ale v noci se stala taková malá nepříjemnost," řekl Jack a ukázal mezi stromy na obrovské chlupaté zvíře.

,,Co to je?!" vykřikla jsem a schovala se za Škyťáka.

,,M...m...medvěd!" vykřikl vyděšeně Škyťák a vytasil svůj meč. Ta věc na nás zařvala hlubokým hlasem, ale to už si Bezzubka stoupl před nás dva a byl připravený zaútočit.

,,Ne, ne, ne! To je v pohodě!" Merida si stoupla před medvěda a rozpřáhla ruce. ,,Je to má matka."

,,Cože?" zeptala jsem se a Škyťák se na ni nechápavě podíval a sklopil meč.

,,Moje matka se proměnila v medvěda." Mezitím si nás medvěd všechny prohlížel. Pak ukázal na Škyťáka. ,,Jo, mami, Škyťák je viking." Medvěd ukázal na Jacka, který mezitím přišel ke mně.

,,No to mi neříkejte, že medvěd může vidět strážce," řekl Škyťák a stále se nepřestal klepat strachy.

,,A tohle je skutečný Jack Frost." A pak ukázal na mě. ,,A tohle je Locika. Má tak dlouhé vlasy, protože jsou kouzelné. Můžeme už mluvit o něčem důležitém?"

,,Ale jak to, že se proměnila?" zeptal se Škyťák.

,,To kvůli koláčku od... čarodějnice," řekla Merida provinile a medvěd ji spražil pohledem.

,,Já to věděla," řekla jsem a zkřížila ruce na prsou.

,,Jo, měla jsem tě poslechnout. Omlouvám se."

,,Proč sis od čarodějnice vzala koláček i potom, co jsem tě varovala?"

,,Já jen chtěla, aby to změnilo mámu."

,,Jo a to se i stalo. Změnila jsi ji," řekl Škyťák a začal si Meridinu matku opatrně prohlížet.

,,Nemyslela jsem to takhle. Jen jsem chtěla, aby mě měla ráda," řekla Merida a podívala se své matce do očí. ,,Mrzí mě, co se stalo, ale po všech těch letech se naskytla příležitost a já se jí nemohla vzdát. Přála jsem si, aby to byl jako dřív. Jako, když jsem byla malá a netrápily nás žádné ty "princeznovské" povinnosti." Merida sklopila zrak a utřela si maličkou slzu z tváře. Její matka nejdříve váhala, ale pak se postavila na zadní a objala ji.

,,Musíme zjistit, jak vás proměníme zpátky," řekl Škyťák. ,,Merido, co přesně ti čarodějnice říkala o tom kouzlu?"

,,Jen, že mám čas do východu slunce třetího dne. Do hradu jsem šla před půlnocí, takže třetí den bude už zítra."

,,Jestli to chápu správně, tak máme necelý den, abychom pomohli tvé mámě?" zeptala jsem se.

,,Jo," řekl Škyťák. ,,A hlavně nevíme, kde začít."

,,Ještě si pamatuji, že mi ta čarodějnice řekla, že mám začít od toho, kdy to všechno začalo."

,,Co začalo?" zeptal se Jack.

,,To už mi neřekla."

,,Nemyslela tím, když tě začala učit, jak být správná princezna?" zeptal se Škyťák.

,,Nebo když přijeli lordi, aby tě požádali o ruku?" navrhl Jack.

,,Počkej, nemyslela čarodějnice, když začalo právě tohle?" zeptala jsem se a všichni se na mě podívali. Možná jsem na to přišla. ,,Když jsme spolu začali cestovat. Utekla jsi z hradu. Pohádala ses s matkou, ale té ses teď omluvila, takže je v tom ještě něco." Merida vypadala, že mi rozumí a začala o tom přemýšlet. Pak se rychle otočila na matku.

,,Ta tapisérie!"

,,Tapisérie?" zeptali jsme se všichni ostatní. Meridina matka vypadala, že přesně ví, o čem Merida mluví.

,,No jasně, hádaly jsme se a já mečem roztrhla tapisérii s naší rodinou."

,,V jakém místě jsi ji roztrhla?" zeptal se Škyťák.

,,V místě, kde jsme se s matkou držely za ruce. Hned potom jsem utekla z hradu. Musí to být ta tapisérie."

,,A kde je teď?" zeptal se Jack.

,,Asi v královské ložnici," řekla Merida, ale její matka zakývala nesouhlasně hlavou.

,,Kde tedy?" Meridina matka na to jen pokrčila rameny.

,,Tak to nepůjde. Jestli ji do rána nenajdeme, tak už se matka nepromění.

,,Ale jo, najdeme," řekl Jack a položil jí ruku na rameno. ,,Půjdu s tebou do hradu."

Pohled Jacka Frosta

Po rychlém obědě jsme s Meridou odešli směrem k hradu. Locika se Škyťákem zatím zůstali s medvědicí v táboře, kde byla dost daleko od dalších lidí.

,,Tak jsme tady," řekla Merida po necelých dvou hodinách chůze. ,,Hele, než půjdeme dovnitř, měl bys zůstat schovaný. Nevím, kdo na tebe věří, ale jsem si jistá, že pár lidí by se našlo."

,,Dobře, ale vždyť nám stejně nemůžou nic udělat ne? Ty jsi princezna, já strážce a jsme tu jen proto, abychom pomohli tvé matce."

,,To jo, ale ještě jsi neviděl mého tátu vyvádět, kvůli vetřelcům."

,,Vetřelcům? Já myslel, že strážci jsou všude zváni," řekl jsem se smíchem a opřel jsem se o mou hůl.

,,Tady ne," řekla Merida a vzápětí křikla na jednoho za strážných na hradbě.

,,Princezna je tu!" vykřikl strážný a otevřel bránu. Merida vesele hopsala po nádvoří, jako by se nic nedělo, zatímco já se snažil schovávat, kde to jen šlo, aby mě nikdo neviděl. Když jsem se trochu rozhlédl, všiml jsem si, že mě stejně nikdo nevidí a já mohl ze své skrýše vylétnout ven. Merida se mezitím dostala až do hradu a stoupala po točitých schodech.

,,Tak kde začneme hledat?" zeptal jsem se Meridy a šel za ní po schodech.

,,Nevím, rozdělíme se." Když jsme přišli do druhého patra, ukázala mi, abych šel vlevo, zatímco ona se podívá do pokojů vpravo. Jen co jsem se otočil, abych šel hledat tapisérii, uslyšel jsem hlas. Vzlétl jsem do vzduchu a letěl za Meridou.

,,Kde jsi byla, prosím tě? Měl jsem strach, že ti ten medvěd něco udělá. A vůbec... jak se dostal do hradu?" ptal se Meridy její otec a škrtil ji v objetí. Asi jsem nebyl moc dobře schovaný, protože si mě Merida všimla. Naštěstí jsem ale zjistil, že její otec na mě nevěří. Jindy by mě to štvalo, ale teď se to popravdě docela hodilo.

,,To netuším," řekla Merida a vymanila se z otcových paží. ,,Tati, pamatuješ na tu tapis..."

,,Nevíš, kde je tvá matka? Od včerejšího večera jsem ji neviděl," zeptal se Meridy a spustil z ní oči. Toho Merida využila a mávla na mě, abych se schoval.

,,Vždyť mě stejně nevidí, nikdo mě tu nevidí. Nechápu, proč chceš, abych se schoval, když tu očividně není vůbec nikdo, kdo by na mě věřil," řekl jsem Meridě se zkříženýma rukama, ale najednou jsem za sebou slyšel kroky.

,,To je duch!" prudce jsem se otočil ve vzduchu a uviděl nějakou ženu, asi chůvu. Merida za ní rychle přiběhla a začala ji uklidňovat.

,,To je v pořádku, Maudie. To se ti jen zdá," objala ji Merida, ale jednou rukou na mě mávla, abych odletěl.

,,To byl d... duch!" slyšel jsem jen, než jsem se schoval do prvního pokoje. Vevnitř byli tři kluci. Všichni byli stejně staří a měli zrzavé... vlasy? To musí být Meridini bratři. Ti by mi určitě pomohli najít tu tapisérii.

,,Kluci?" Nic. Ani jeden z nich na mě nevěřil, takže jsem se rozhodl pro stejnou taktiku, jako když jsem poznal Lociku. Celý pokoj jsem v mžiku proměnil a kluci si začali s radostí hrát v závějích sněhu uprostřed jejich pokoje. Nejdříve se jen tak klouzali po zmrzlé podlaze, ale pak se začali nelítostně koulovat. Postavili si pevnosti a koulovali se hlava nehlava. Jedna koule ale letěla mým směrem a trefila mě. Podíval jsem se na jednoho z bratrů a ten na mě s úsměvem zamával. Jeho bratři se na mě také podívali a chtěli, abych se k nim přidal.

,,Tak dobře, ale pak mi pomůžete něco najít."