What if was all different?

39. Kapitola

Pohled Meridy

,,U mě hotovo!" upozornila jsem Škyťáka, který už taky končil. Dva dny potom, co jsme se rozhodli letět do Německa, jsme byli konečně připraveni. Škyťák se na mě podíval s úsměvem a podal mi ruku, abych se za ním vyhoupla do sedla Bezzubky.

,,Jack by si měl pohnout. Nedávám mu za zlé, že balení nechal jen na nás, ale aspoň by mohl přijít včas," řekl Škyťák a podíval se na Severa, který k nám přišel.

,,Doufám, že se to vydaří. Jestli ne, vraťte se a vymyslíme něco jiného."

,,Dobře," odpověděla jsem a všimla si Jacka, který nesl Lociku v náručí. Byla zabalená do chlupaté deky a její dlouhé vlasy byly už z půlky zbarvené. Jack s ní vzlétl do vzduchu a položil ji vedle mě. Když jsem jí dávala pod hlavu tašku s dalšími dekami, uviděla jsem koutkem oka, jak si Sever vzal Jacka stranou.

,,Jacku, kdyby to nevyšlo, měli byste najít její rodinu a říct jim o tom," řekl Sever a položil Jackovi těžkou ruku na rameno, ale on se jen díval do země. Pak zvedl svůj pohled a střetl se se Severovým.

,,My jsme její rodina."

,,Jacku," zavolala jsem na něj opatrně po chvíli, kdy ani jeden z nich nic neřekl. ,,Měli bychom letět."

,,Už jdu," řekl Jack, naposledy se podíval na Severa a vzlétl do vzduchu. Bezzubka se hned vydal za ním. V poslední chvíli jsem si ještě stihla všimnout Severova mávání, než jsme zmizeli v portálu. Snad tři hodiny jsme létali nad severním Německem a hledali ono království. Škyťák už dávno ztratil naději nad jeho existencí, ale i tak jsme byli všichni odhodlaní hledat dál. Někdy pozdě odpoledne, když jsme se rozhodli letět zpátky na sever k moři, se nad špičkami stromů začaly objevovat věžičky.

,,Hele, není to ono?" zeptal se Škyťák a Jack nás rychlostí blesku předletěl, aby to zjistil. Bezzubka ho rychle dohnal a zastavil na místě. Ze vzduchu jsme před sebou měli krásné maličké království na ostrůvku a kolem něj spoustu lodí na moři.

,,To je určitě Corona! Jsme tady!" zaradovala jsem se a Škyťák taky. Jack se pořád díval na ostrov jako na zjevení, kterému sotva někdo uvěří.

,,Jsme tady," zašeptal si pro sebe a přiletěl k nám.

,,Vážně jsme to našli! Teď už jen najít tu květinu," radoval se Škyťák a všichni jsme se smáli radostí.

,,Hej, vy tam!" uslyšeli jsme pod námi. Jako na povel jsme se k tomu místu všichni otočili, ale přes stromy jsme nic neviděli. ,,Pojďte sem!"

,,Co to je?" zeptala jsem se kluků, ale ani jeden z nich nevypadal, že zná odpověď.

,,Tak to asi zjistíme," řekl Jack a pomalu slétl na zem. My s Bezzubkou jsme letěli za ním. Na místě, kde jsme přistáli, stála starší paní. Vysoká a hubená, oblečená ve světle hnědých šatech. V obličeji měla pár vrásek a tmavě hnědé vlasy zdobilo pár šedých pramenů.

,,Jack Frost, drak, viking a skotská princezna? To je neobvyklá parta na výlety," řekla ta paní a ušklíbla se.

,,Vy mě vidíte?" zeptal se Jack s údivem. Ani já jsem nechápala, že by někdo takhle starý mohl věřit na Jacka.

,,Chlapče, já věřím v kde co. Sandmana vídávám skoro každou noc a on ví o mně," řekla a s dalším ušklíbnutím si založila ruce na prsou.

,,A to se ani nebojíte našeho draka?" zeptal se Škyťák.

,,Možná trošku, ale nevěřím tomu, že by pár dětí chtělo zranit každého na potkání."

,,No, když už mluvíme o zraněných..." začal Jack a přitom poukázal na Lociku, která stále ležela na sedle. Paní hned klesl úsměv a pomalu přistoupila k drakovi. ,,A zároveň hledáme nějaký přístřešek..." začal zase, ale ona ho přerušila.

,,Vezměte ji, mám kousek odsud dům," řekla, otočila se a šla nás vést. ,,Mimochodem, prosím, říkejte mi Claire."

Pohled Jacka Frosta

,,Jak se jí to, proboha, stalo?" zeptala se Claire hned, jakmile jsem se vrátil z ložnice, kde jsem nechal Lociku odpočívat. Merida a Škyťák seděli s hrnečkem čaje kolem kulatého stolu. Jak se ukázalo, Claire byla kořenářka, takže se nám naskytla velká naděj, že by nám mohla pomoct.

,,Znáte Stína?" zeptala se Merida

,,Ano, ale viděla jsem ho jen párkrát. Sem, na okraj lesa, moc nechodí."

,,Zkráceně, trefil ji nějakým kouzlem, po kterém strážci zmizí, a my nevíme, co to udělá s člověkem," ujala se vysvětlování, ale asi to nechtěla zbytečně moc protahovat. ,,Zjistili jsme, že byla Locika odtud, tak doufáme, že nám pomůže ta květina, co kdysi pomohla královně." Claire si nás všechny změřila divným pohledem.

,,Ta květina už ale neexistuje. Potom, co vyléčila královnu, se vyčerpala všechna její moc a uvadla. Její zbytek je schovaný někde ve sklepení v paláci, ale tam je nemožné se dostat."

,,My tu květinu mít budeme," řekl jsem a sedl si ke stolu za nimi. ,,Se Sluncem jsme domluvili, že nechá spadnout další kapku slunečního svitu, ale nevíme, co dělat, až ta květina vyroste."

,,No, já bych věděla, ale nepamatuji si přesný postup. Za svůj život jsem vyrobila tolik léků, že se mi to všechno plete dohromady. Píšu si knihu, kam zaznamenávám postupy ke všem lektvarům, které jsem dělala, ale tento jako jediný chybí."

,,A nevěděla byste ještě o někom?" zeptal se Škyťák.

,,Tehdy tam se mnou byla ještě má dlouholetá kamarádka, ale ta už je pár let po smrti," řekla a upila ze svého hrnečku čaje. Pak se na chvíli dívala do prázdna a vypadala, že se soustředila. ,,Mohli byste se vloupat do královské knihovny."

,,Cože?!" vykřikl Škyťák. My s Meridou jsme se na sebe jen nechápavě podívali.

,,Tehdy po princeznině narození jeden knihovník začal psát kroniku celého království a začal právě, když královna onemocněla a vyléčila ji kouzelná květina. Tam by se snad mohl objevit postup, jak jsme dřív vyrobili ten lék."

,,Počkat... jsme?" zeptala se udiveně Merida.

,,Ano, já byla u narození naší princezny. S mojí přítelkyní jsme královně pomáhaly porodit."

,,Dobře, teď už chápu, jak to že toho víte tolik o té květině," řekl Škyťák a podíval se na mě. ,,Zkusíme to?"

,,Já myslel, že bych šel sám," řekl jsem upřímně.

,,Ale potřebuješ přece někoho, kdo ti bude krýt záda. Navíc dva tu knihu najdou dřív než jeden."

,,Já nevím," řekl jsem a nenápadně se podíval na Meridu. Na moment zaváhala, ale pak jen rychle přikývla na souhlas. ,,Tak dobře, no."

,,Díky, mám pocit, že už mi konečně začínáš věřit," řekl Škyťák nadšeně a téměř vyhopsal ze dveří. Sjel jsem Meridu pohledem a ona se na mě na oplátku jen ušklíbla a lehce mu zamávala, než jsem odešel za Škyťákem.