What if was all different?

25. Kapitola

Pohled Lociky

Po dvou měsících strávených ve vesnici jsme se konečně rozhodli pokračovat v naší cestě. Škyťák ještě chtěl vikingy naučit vycházet s draky a jak se o ně postarat dříve, než odjede. Nakonec se rozloučil se svými přáteli a slíbil otci, že se jednoho dne vrátí a bude vládnout jako hrdý válečník.

,,Budeš mi chybět, synu," řekl Kliďas se slzami v očích na útesu skály, kde jsme měli v plánu odletět. Škyťák ho naposledy pevně objal.

,,Taky mi budeš chybět, tati."

,,Dávej na sebe pozor."

,,Neboj, budu," řekl Škyťák a vyhoupl se do sedla, kde už jsme my ostatní čekali. ,,Letíme, bráško!" vykřikl najednou a Bezzubka se okamžitě vznesl vysoko do nebe. Z dálky jsme ještě uviděli pár mávajících lidí z vesnice, než se nám ztratili za horami.

,,Ty jsi udělal něco se sedlem?" zeptala se Škyťáka po pár minutách mlčení Merida.

,,Jo, trochu jsem ho rozšířil, abychom se tady nemuseli tak mačkat. Kéž by jen byl Bezzubka přece jen o trochu větší, aby mohl unést více lidí. Ale i tak se divím, že unese nás tři," řekl Škyťák s úsměvem a pohladil draka po hřbetě. Dlouho jsme si povídali, ale zanedlouho se setmělo a my museli někde přistát na noc. Všichni jsme seskočili z Bezzubky a začali připravovat večeři. Jen Merida se mi zdála, že chvilkami vůbec neposlouchala.

,,Škyťák se postará o oheň, Jack připraví deky na noc a já s Meridou půjdeme k řece pro vodu a nalovit ryby, dobře?"

,,Jasně," řekli Jack a Škyťák zároveň a dali se do práce. Merida ale jen koukala na něco v houští a nevnímala, co jsem řekla.

,,Merido, slyšela jsi mě?"

,,Co? Jo, jasně. Tak jdeme," řekla ještě stále tak trochu nepřítomně a vyrazila k řece. Já jsem vzala láhev na vodu a šla za ní. Celou cestu se chovala divně. Pořád se za něčím otáčela a chvilkami jen zírala na prázdnou lesní cestu. Když jsme přišly k řece, klekla jsem si ke břehu a začala naplňovat láhev čistou vodou.

Pohled Meridy

Zamířila jsem šípem na jednoho zajíce, co zrovna okusoval stébla trávy, ale najednou jsem znovu uslyšela ten zvuk. Takové tiché chichotání, ale nedokázala jsem to k ničemu určit. Nechala jsem to být a zajíce jednou ranou do boku zabila. Vzala jsem ho a odnesla ho k Locice.

,,Můžeš ho vzít zpátky? Ještě půjdu hledat další," řekla jsem jí a aniž by stihla odpovědět, otočila jsem se a šla hlouběji do lesa. Zase se ozval ten zvuk. Otočila jsem se vpravo i vlevo, ale nic jsem neviděla. Až po pár dalších krocích jsem si všimla malého modrého stvoření, které si vesele poletovalo kousek nad zemí. Přišla jsem k tomu blíž a chtěla se toho dotknout, ale najednou mi to zmizelo před očima a o pár metrů dál se objevilo desítky dalších stejných osůbek.

,,To jsou... bludičky?" zeptala jsem se sama sebe a následovala je. Každá, která u mě byla zrovna nejblíže, udělala ten zvláštní zvuk a pak se rozplynula. Následovala jsem je možná i hodiny, ale v ten moment mě zajímalo jen to, proč se zde objevily a kam mě vedou. Po nějaké době, kterou jsem nedokázala ani odhadnout, jsem přišla k malému domku. Spíš to byly ale dveře a pár oken vystupující z malého kopečku porostlého mechem. Už jsem nikde nezahlédla jedinou bludičku a usoudila jsem, že chtějí, abych šla dovnitř.

,,Haló?" zavolala jsem do tmy, když jsem otevřela dveře, a všude po domě jsem uviděla dřevořezby. Všechny ale vyobrazovaly jen medvědy. Než jsem se ale stihla podívat důkladněji na výrobky ze dřeva, zavolala na mě stará paní.

,,Přeješ si něco?" zeptala se a dál pokračovala v zametání pilin na zemi pod jejím novým výrobkem.

,,No, já nevím. Zavedly mě sem bludičky."

,,Tak bludičky povídáš. To je zajímavé. Bludičky jsou magická stvoření a legendy vypráví, že člověku ukážou cestu za jeho osudem. Jaký je ten tvůj?"

,,Myslíte osud? Já nevím. Snad jen to, že mě moje matka celý život připravuje na to, až se vdám."

,,Takže problémy s matkou, říkáš?"

,,No, asi jo."

,,Tak to pojď se mnou," řekla a vyšla z domu. Rychle jsem ji následovala, ale nechápala jsem, co to dělá. Ani jsem se nestihla zeptat na to, kam jdeme, a luskla prsty a zase se otočila k domku. ,,Moje pravidlo zní, nikdy nekouzli, kde vyřezáváš." Potom vešla dovnitř a já si všimla, že se prostor uvnitř úplně změnil. Teď tu nebyla ani jedna věc vyrobená tou paní, ale byly tu spíše lektvary, bylinky a všelijaké knihy.

,,Můj poslední klient byl princ. Dožadoval se síly deseti chlapů. Chtěl po mě kouzlo, co změnilo jeho osud."

,,A získal, po čem toužil?"

,,Ano a k tomu si koupil mahagonový prkýnko na latrínu," řekla a konečně začala připravovat kouzlo. Vypadalo to spíše, že do kotlíku házela, co našla místo doopravdy potřebných ingrediencí. Nakonec z kotlíku vyšel záblesk, který ozářil celou chaloupku a kouzlo bylo hotové. Tedy, alespoň to tak řekla čarodějnice.

,,Koláček?" zeptala jsem se jí nejistě, když ho vytáhla z kotlíku.

,,Ty ho nechceš?" vykřikla naštvaně.

,,Ale jo, chci ho. Jen se divím, že je to koláček a ne třeba lektvar, když už jste ta čarod..."

,,Jo, dobrý. Už jdi. Mám ještě spoustu práce. A pokud budeš chtít to kouzlo zrušit, tak máš čas jen do východu slunce třetího dne. Jinak už bude nevratné. Budeš muset napravit to, co to všechno způsobilo," vysvětlila mi v rychlosti a vystrčila mě z chaloupky.

,,Merido?" ozval se hlas za mnou.

,,Lociko, co tady děláš?" zeptala jsem se jí a schovala koláček za záda.

,,Spíš, co tu děláš ty? Už hodinu tě s klukama hledáme. Kdo je ta žena?"

,,Čarodějnice," řekla jsem jí popravdě. ,,Chtěla mi pomoct vyřešit můj spor s matkou."

,,Ale nebrala sis od ní nic, že ne? Moje matka mi vždy říkala, že čarodějnice jsou nebezpečné a dokážou člověka dostat do průšvihu, než se naděješ."

,,Neboj, nebrala."

,,Dobře, jdeme zpátky," řekla Locika a otočila se k odchodu, ale já se naposledy podívala na čarodějnici. Když jsem se ale podívala za sebe, už tam nestála. Jen jsem nad tím pokrčila rameny, schovala koláček do brašny a šla za Locikou.