What if was all different?

9. Kapitola

Pohled Lociky

,,Jacku? Je mi zima," řekla jsem a přitiskla se blíž k němu, i když jsem věděla, že mi bude ještě větší zima. Celý den jsme na cestě a ani jsme si pořádně neodpočinuli.

,,Mně je taky zima. Nemůžeme rozdělat oheň?" zeptala se Merida.

,,Tady to není bezpečné. Za chvíli se někde utáboříme a vyspíme se," řekl Jack. Škyťák vzal ze země tlustý klacek a pokynul Bezzubkovi, ať ho zapálí. Bezzubka vyšlehl oheň a konečně nám bylo teplo. Asi po hodině jsme přišli k malé vesnici a za ní byla vysoká hora, na které byla postavená věž. Utábořili jsme se v lese kousek od vesnice, aby nenašli Bezzubku. Všichni se začali starat o svoje. Jack hlídal jestli nás někdo nesleduje a oblétl okolí, Škyťák s Bezzubkou udělali oheň a Merida přichystala k večeři nalovenou zvěř. Já jsem šla zatím pro vodu k potůčku.

,,Jak se máš, Pascale?" zeptala jsem se svého kamaráda, ale on na mém rameni nebyl.

,,Pascale?" zavolala jsem ho do tmy, ale neozval se. Vrátila jsem se s vodou zpět k ostatním a začala se přehrabovat ve věcech a brašně, kterou má Bezzubka připoutanou k sedlu.

,,Co hledáš?" zeptal se mě Škyťák.

,,Pascala. Nikde ho nemůžu najít."

,,Určitě se za chvíli objeví. Pojď se najíst, než to bude studené," řekla Merida a podala mi opečenou rybu napíchlou na klacku.

,,Už zase ryba?"

,,Bohužel jo. Za posledních pár dní jsem neviděla žádnou lesní zvěř. Už se asi připravují na zimu." Všichni jsme se dali do jídla, ale já se stále otáčela a hledala Pascala. Mezitím se i Jack vrátil. Sedl si vedle mě a objal mě.

,,Jsi v pořádku?" zeptal se starostlivě.

,,Nemůžu najít Pascala. Naposledy jsem ho viděla, když jsme sem přiletěli."

,,Tak se tu asi někde schovává a za chvíli přijde." Já ale s Jackem nesouhlasila.

,,Pascal nikdy nikam nechodí beze mě."

,,Víš co? Teď už je docela tma, ale přísahám ti, že ráno ho budeme hledat a bez něj nikam neodejdeme."

,,Tak dobře. Asi máš pravdu. Určitě je někde v bezpečí." Po večeři jsme jen seděli u táboráku a vyprávěli své příběhy. Já a Jack jsme říkali své Meridě a Škyťákovi a oni nám ty své. Když jsem já řekla svoje zážitky s matkou a Evženem, zeptal se mě Škyťák na dost zajímavou otázku.

,,A jak to, že tvoje vlasy dělají to, co dělají?"

,,Nevím. Umí to už od mého narození."

,,To nechápu. Musí v tom být nějaké logické vysvětlení. Určitě nemáš kouzelné vlasy sama od sebe. Něco se muselo stát."

,,Já se ale nic nepamatuji. Už jako malou mě matka učila zpívat tu písničku."

,,Tak se něco muselo stát ještě před tvým narozením."

,,Ale co?"

,,To právě nevím."

,,Dobře dost. Myslím, že pro dnešek už toho bádání bylo dost. Myslím, že už bychom měli jít spát," rozhodl Jack. Škyťák proto uhasil oheň, Merida dala zbytky z večeře Bezzubkovi a šli jsme spát. Jen Jack si sedl k vyhaslému ohni a hlídal. Asi po hodině Merida i Škyťák dávno spali, ale já pořád nemohla usnout.

,,Jacku?" zašeptala jsem.

,,Ano?"

,,Já se bojím."

,,Nemusíš se bát. Jsem tu s tebou," řekl Jack a lehl si vedle mě. Objal mě kolem pasu a políbil na tvář. ,,Zítra ho najdeme." S jeho slovy jsem zavřela oči a za chvíli usnula.

Pohled Jacka Frosta

Pomalu jsem hladil Lociku ve vlasech a dával si pozor, abych ji neprobudil. Je tak sladká, když spí. Jen je mi líto, že si teď musí tímhle procházet. Pascala musíme zítra najít, ať je kdekoli.

,,Jacku... Jacku." Uslyšel jsem ze tmy šepot, který mě volal. Pomalu jsem se postavil a poslouchal.

,,Jacku Froste." Zase ten hlas. Tentokrát se ozýval z větší dálky. Sebral jsem ze země svou hůl a šel za hlasem.

,,Jacku Froste, pojď sem." Musel jsem chvíli letět, aby mi hlas neutekl. Pohyboval se totiž hodně rychle a mířil ke skále s věží. Když jsem přiletěl k vysoké bráně, proklouzl jsem skrz mříže a vystoupal po točitém schodišti v chodbě. Cestou jsem minul žalář, kde bylo na zemi pár lidských kostí. Byly docela maličké, takže musely být dětské. Postupoval jsem dál po schodech do posledního patra, kde byla jedna jediná místnost. Ve stěně bylo vitrážové okno, kterým procházelo světlo Měsíce. V rohu místnosti byla jediná věc. Nízký dřevěný stolek s klecí. Přišel jsem blíž a všiml si, že uvnitř je zavřený Pascal. Rychle jsem klícku otevřel, vzal spícího Pascala a strčil ho do kapsy mikiny.

,,Znovu se potkáváme, Jacku Froste." Leknutím jsem se prudce otočil a uviděl ho. Stín. Samozřejmě, že on unesl Pascala.

,,Jak jsi ho mohl vzít?"

,,Co bych neudělal proto, abys mě navštívil? Jen jsem tě chtěl znova vidět."

,,To jistě. Co ode mě chceš?"

,,Mám ti to říct rovnou?"

,,Byl bych rád."

,,Je to prosté. Chci... tvou smrt," řekl a zaútočil. Vykouzlil jsem před sebou štít, který Stínův písek rozpustil a pak se proměnil na ledové střepy, které letěly k němu. Vůbec mu ale neublížily.

,,Vážně si myslíš, že se mě takhle zbavíš, Froste?!" vykřikl a jeho vystřelený písek mě trefil do ramene. Klopýtl jsem a spadl na zem. Opřel jsem se o zeď a snažil se vstát, ale byl jsem moc slabý na to, abych bojoval. Stín ke mně poslal další smršť černého písku, ale já jsem stihl vytvořit před sebou štít a odrazit jeho útok. On se ale nedal a útočil na štít, jak jen mohl.

,,Smiř se s tím Jacku. Jsi slabší než já. A vždycky budeš," řekl a přestal útočit. Pomalu jsem vstal, ale stále jsem se schovával za štítem.

,,Jednoho dne se odehraje poslední bitva a já tě zabiju. I tu tvou Lociku." V ten moment jsem vybouchl. Soustředil jsem všechnu svou sílu do jedné střely a vypálil. Stín ale stihl zareagovat a odrazil mou střelu, kterou obalil svým pískem a ta teď letěla přímo ke mně. Trefila mě do hrudníku a já přeletěl místnost a proletěl sklem vitrážového okna. Neměl jsem dost síly a omdlel jsem.