What if was all different?

50. Kapitola

Pohled Meridy

S křikem jsem se probudila a vyšvihla se do sedu. Jack s Locikou seděli kolem mě a starostlivě mě sledovali.

,,Proč na mě tak zíráte?" zeptala jsem se a chtěla jsem si strčit pár vlasů za ucho, ale ruka mi nějak ztěžkla. Na obou zápěstích jsem měla těžká železná pouta a řetěz od nich pokračoval někam dál do místnosti. Locika a Jack měli také na rukou pouta. ,,Lidi, co se stalo?"

,,Myslíme, že nás unesl Stín," řekl Jack a teď už klidněji si sedl na zem a opřel se a zeď. Až teď jsem se pořádně rozhlédla, kde vlastně jsme. Byli jsme v nějaké tmavé jeskyni a světlo sem pronikalo jen tak, aby bylo sotva vidět na druhý konec. Ze stropu nad námi visely desítky prázdných klecí. Ani trochu se mi nelíbila představa, koho v nich Stín držel. Podívala jsem se zpět na Jacka. Vypadal dost unaveně a na tváři a rukou měl pár škrábanců a modřin. Ani Locika nevypadala nejlépe. Seděla zády k nám, kolena měla semknutá u brady a tiše si pro sebe povídala. Pak mi to ale došlo.

,,Kde je Škyťák?" zeptala jsem se Jacka a on jen zakroutil hlavou a po chvíli promluvil.

,,Není tu. Buď ho Stín ještě nepřivedl, nebo se nějak zbavil té noční můry."

,,Je tu ještě třetí možnost," řekla jsem to, na co bych nejraději ani nepomyslela.

,,Jaká?"

,,Že je mrtvý," hlesla jsem, ale Jack vypadal, že mi to nevěří.

,,O čem to mluvíš?"

,,Viděla jsem ho umřít ve svém snu, ale jako sen to nevypadalo. Zeptal se mě, jak jsem mu to mohla udělat, a pak umřel," řekla jsem už skoro se slzami v očích. ,,Umřel mi v náručí, Jacku."

,,Já vím, že to muselo být smutné, ale Škyťák je určitě v pořádku."

,,Jak si tím můžeš být tak jistý? Ty jsi neviděl to co já," řekla jsem a hřbetem ruky jsem si setřela první slzu.

,,Ne, ale taky jsem si prošel noční můrou."

,,Co se ti zdálo?"

,,Že už mě Locika neviděla," řekl Jack vážně a Locika se na něj s pohledem plným smutku podívala. ,,Hledala mě a křičela mé jméno, ale nevěřila na mě. Snažil jsem se zmrazit zem, aby ji to zaujalo, jako tenkrát na podzim, ale na led se ani nepodívala a běžela dál. Pak na mě zaútočili běsi a já se neměl jak bránit," řekl Jack a unaveně si protřel pravé oko. Locika se k němu posunula a objala ho.

,,Říkala jsem ti, že nemáš odcházet. Netrvalo to ani den a už nás Stín dostal."

,,Je mi to moc líto. Kvůli mě jsme všichni v nebezpečí."

,,Pořád máme Škyťáka. Jestli se z toho snu dostal, tak už nás určitě hledá," doufala Locika a pokusila se o úsměv, ale zároveň se o něj ani moc nesnažila.

,,Já nevím. Vážně se mi to zdálo jako doopravdy," řekla jsem sklesle, ale Jack se jen usmál.

,,On to zvládne. Já mu věřím."

Pohled Škyťáka

,,Lociko! Merido!" křičel jsem už pár minut, ale nepřišla jediná odezva. Mezitím, co jsem se je snažil zavolat, jsem sbalil věci z tábora a připevnil je k Bezzubkovi. Jako posledního jsem vzal Pascala a posadil si ho na rameno. ,,Nějaký nápad, jak najít holky?" zeptal jsem se ho, ale on se na mě jen podíval s pohledem, že neví. Najednou jsem dostal nápad. Z tašky jsem vybalil Meridin luk a Locičinu dýku a nechal Bezzubku, ať je očichá. Chvíli to trvalo, ale pak se drak obrátil opačným směrem a hlavou ukázal někam mezi stromy. Podíval jsem se na noční oblohu a podle hvězd zjistil, že jsou někde na jihozápadě. S nadějí jsem rychle nasedl do sedla a Bezzubka vyletěl k obloze. Po nějaké chvíli jsem si všiml něčeho třpytivého na zemi. Slétli jsme na zem a já uviděl Jackovu hůl zapíchnutou v zemi a kolem ní led. Co se tady muselo stát? Vzal jsem tedy hůl a vrátil se s ní zpět k Bezzubkovi. Asi po půlhodině letu jsem pod sebou uviděl světélka. Sletěli jsme trochu níž, abych slyšel pár mužů s pochodněmi.

,,Najděte princeznu za každou cenu! Pročesejte les!" křičel muž ve zlatavé zbroji, která se v záři pochodně leskla, na další vojáky. Takže si už všimli. Jenže jdou špatným směrem. Nechal jsem je být a letěl dál. Druhého dne k ránu jsme přiletěli do Anglie. Ani jsem se nestihl zeptat brášky, kam to letíme, jen zrychlil a za chvíli jsme byli v Burgessu. Prolétávali jsme vysoko nad střechami mnoha domů, až jsme přiletěli k lesu. Bezzubka slétl mezi stromy a utíkal dál. Jednou rukou jsem se pevně chytil a druhou vzal Pascala. Najednou se Bezzubka zastavil u hluboké díry v zemi. Vypadala jako králičí nora, ale hluboká jako krtčí tunel. Za tu dobu, co jsem s ostatními cestoval, jsem pár tunelů viděl, ale žádný nebyl tak hluboký.

,,Tam musí být," řekl jsem si a už chtěl skočit dolů, ale uvědomil jsem si, že v boji proti Stínovi bych neměl žádnou šanci. A Bezzubka se dírou neprotáhne. Musel jsem myslet, ale nic mě nenapadalo. Nejradši bych tam šel a sekal mečem na všechny strany, ale to bych Stínovi jen ulehčil práci mě chytnout. Uviděl jsem, že se nade mnou stahují mračna. Řekl jsem si, že to bude jen další typický anglický déšť, ale mraky byly úplně černé a jen nade mnou. Všude v okolí byla obloha krásně modrá. Netrvalo dlouho a přiletělo pár běsů. S každou vteřinou jsem uviděl blížit se dalšího. Rychle jsem vylezl zpátky do sedla a letěl pryč. Kde asi tak seženu někoho, kdo mi pomůže zachránit holky ze Stínových spárů? Pak mi to došlo. Hned jsem se začal přehrabovat v taškách a začal trochu litovat, že jsem do nich všechny věci jen tak naházel. Konečně jsem ji našel. Koule od Severa. Naštěstí mi taky jednu dal, protože tušil, co Jack udělá. Pevně jsem ji sevřel v ruce a pak hodil před Bezzubku.

,,Vezmi nás do minulosti za Severem!"