What if was all different?

33. Kapitola

Pohled Meridy

Po obědě jsem se ve svém pokoji snažila vybrat nějaké šaty, ale tak nějak jsem věděla, že si stejně nechám své tmavě zelené. Právě teď ležely na posteli a já jen ve spodním prádle pochodovala po pokoji a snažila se srovnat všechny myšlenky, které mi poletovaly hlavou. Z mého přemýšlení mě vyrušilo matčino zaklepání na dveře.

,,Ahoj, neruším?" zeptala se mě a prohlédla si mé nahé tělo.

,,Ne, pojď dál," odpověděla jsem jí a začala si oblékat vybrané šaty. Matka za sebou zavřela a když viděla, že mi dělá problém obléct se, chytla šaty za ramínka a podržela mi je.

,,Díky, jsem nějaká nervózní."

,,To je v pořádku. Já jsem kdysi taky byla, ale pak jsem pochopila, že tvůj otec je skvělý muž."

,,Mami? Kdo myslíš, že dnes vyhraje?" zeptala jsem se jí a pohladila jsem sukni, aby se v některých místech narovnala. Ukázala mi, ať si sednu ke stolu se zrcadlem a já tak udělala.

,,Upřímně? Nemám zdání," řekla a natáhla se pro hřeben, aby mě mohla učesat, i když jsme obě věděly, že to nemá smysl. Ty vlasy prostě žijí svým vlastním životem.

,,Mě je asi jedno, kdo vyhraje, ale nejradši bych byla, kdyby vyhrál černý rytíř," přiznala jsem a v zrcadle jsem se podívala své matce do očí. Vypadala zamyšleně.

,,Proč zrovna on?"

,,Já ani nevím. Líbí se mi, jak nedává znát svou identitu. Všechno si nechává až nakonec. Sice to ze začátku vypadalo, že je to ztracený případ, ale zlepšuje se. Navíc, kdybych věděla, kdo to je, kdo ví, jestli bych ho vůbec podporovala."

,,No, tví přátelé ho nejspíš podporují. Zahlédla jsem je, jak si s ním včera po souboji povídali."

,,Jo, Locika a Jack ho nejspíš podporují, ale nevím proč. Co začaly hry, ani jsem neměla čas si s nimi popovídat. Jen jsem je párkrát zahlédla, ale to je vše. Teď jsem se na ně úplně vykašlala," připustila jsem provinile a sklopila oči ke svému klínu.

,,Merido, to ale není tvá chyba. Máš tu přece lordy, kteří soutěží o tvou ruku. Jasně, že nebudeš mít moc času."

,,Já vím, ale přátele jsem teď několik dní úplně ignorovala. Nevím, jestli se jim tu líbí, nebo by už raději byli pryč z hradu. A Škyťák je pořád jen zavřený ve svém pokoji."

,,A co tam dělá celé dny?" zeptala se mě, položila hřeben na stolek a naštvaně se podívala na mé vlasy. Musela jsem přiznat, že jsem si nevšimla, že by se nějak změnily.

,,Nevím, hned, jak začaly přípravy, mi Locika řekla, že tam něco vyrábí. Asi pro Bezzubku. Je mi hrozně líto, že se ani nepřišel podívat na hry. Asi ho vážně naštvalo, že jsem souhlasila s hrami."

,,Věř mi, že jsi se rozhodla správně. A řekni mi... tobě na Škyťákovi záleží, nemám pravdu?"

,,Jasně, že mi na něm záleží. Je to můj kamarád," řekla jsem, ale začínalo mi být jasné, kam tím míří.

,,Ano, ale ty ho máš ráda, že?"

,,No... tak nějak asi jo," řekla jsem a podívala se jí do očí.

,,Ale proč jsi změnila názor?"

,,Víš, jak jsem ti vyprávěla o tom, jak jsme se potkali s vikingy? Škyťák tam tehdy narazil na holku, kterou předtím miloval, a já začala cítit, že najednou chci to, co jsem mohla mít a teď už nemůžu."

,,Já ti rozumím. Ale nechápu, proč jsi ho nechtěla, když on tě měl tak rád a bál se o tebe."

,,No, tehdy jsem si říkala..."

Pohled Škyťáka

Stoupal jsem po točitém schodišti s malou kyticí v ruce k Meridině pokoji. Chtěl jsem na chvíli navštívit a omluvit se, že jsem s ní tak dlouho nepromluvil. Hned potom jsem se ale musel už jít připravovat na poslední soutěž. Když jsem přišel k jejím dveřím a chystal se zaklepat, uslyšel jsem zevnitř Meridin hlas.

,,... je moc malý. Já měřím skoro sto sedmdesát centimetrů a on sotva sto šedesát. Navíc je mladší než já. Jak bych mohla vůbec být zamilovaná do někoho, kdo je mladší. Vždyť je to hrozně divný. A k tomu všemu je ještě viking. Kdo to kdy viděl? Skotská princezna a viking? Ani náhodou. To společnost nepřipustí. Co by tomu řekl..." To mi stačilo. Na místě jsem se otočil a rychle se dal do kroku. Vím, že tohle všechno mezi námi může být divné, ale dá se to přehlédnout, když ti dva k sobě opravdu něco cítí.

,,Ona ale necítí nic!" vykřikl jsem nahlas k mému vnitřnímu hlasu, který se mě stále snažil uklidnit. ,,Jsem jenom loutka, která ji pořád tahá z bryndy, a ani za to není oceněna." Fajn, rozhodl jsem se. Vyhraji poslední soutěž, vyhraji Meridinu ruku, všem ukážu, kdo doopravdy jsem a pak s Meridou končím. Už žádné zachraňování, žádné vyznávání svých citů, protože ona je akorát vezme a rozdrtí. Na nádvoří jsem vzteky nakopl jednu slepici, která se mi přimotala do cesty. Ta na mě hned začala řvát, ale já jen dál pokračoval v chůzi, protože jsem se musel připravit na soutěž v lukostřelbě. Když jsem dorazil do stájí k Bezzubkovi, kde jsem měl schovaný luk a pár šípů, narazil jsem na Jacka, který tam na mě čekal.

,,Ahoj, co se děje?" zeptal se mě, když jsem jen vzal luk a toulec a otočil jsem se k odchodu.

,,Ale nic. Proč jsi přišel?" zalhal jsem mu a otočil se k němu čelem.

,,Jenom jsem se chtěl zeptat, jak ti jde lukostřelba."

,,Docela dobře. Nato, že jsem nikdy předtím nestřílel, mi to jde."

,,Poslyš, kdyby ses úplně necítil, mohl bych ti pomoct," řekl, zapřel se o svou hůl a vstal z balíku slámy, na kterém doteď seděl.

,,Jak?"

,,Tím, že bych pomocí větru navigoval tvůj šíp přesně do středu terče. Je to spolehlivé a nikdo na to nepřijde."

,,Chci to udělat sám. I když mě Merida nemiluje, stejně to pro ni udělám. Když jsem byl malý a moje matka umřela, můj otec mi řekl, že k lásce patří i ztráta. A právě to já teď prožívám s Meridou."

,,Rozumím, ale nebylo by lepší, kdybys vyhrál?"

,,Jacku, já ale nechci podvádět."

,,Ale tohle není podvádění. Tedy, tak trochu je, ale když mě ze všech čtyř rodů skoro nikdo nevidí, tak to jen těžko někdo zaznamená."

,,Už jsem řekl. Nebudu podvádět, ani když jde o Meridinu budoucnost. Slíbil jsem si, že to zvládnu a taky to dodržím. Bez pomoci," řekl jsem trochu uraženě a odešel ze stájí. Cítil jsem, jak Jack sleduje moje záda, ale v tu chvíli to nebylo to, co by mě nějak zvlášť zajímalo. Teď šlo jen a jen o Meridu.